• O nás
• Kdo jsme
• Kontakt
• Napište nám
• Registrace

Také jsme našli hroty merkaby tady ve městě v HB. Přesně si pamatuju, ve kterých místech leží.
Pak s pomocí průvodců mi bylo ukázáno, jak se má správně merkaba použít - jak se používala v Atlantidě.
Rozhodně nesmí vypadat jako ježek. Nesmý být jako se zobrazuje a prodává jako dva čtyřstěny do sebe zaklíněné - protože je to právě to, co způsobuje rozhození - rozpojené, což pak má za následek oddělení od světla, od průvodců, od Boha.
Můžu říct zasvěceně - ze zkušenosti:
Fakt to budou pro lidi ještě nejspíš zajímavé objevy a odhalení, až se začnou přímo bavit se svými průvodci, a přímo se budou ptát jich nahoře, jak to vlastně je - jak to přijde, že se člověk narodí, a jak se skládá lidské tělo do hmoty, aby se s ním mohla duše spojit, a aby mohla žít v podmínkách na zemském povrchu.

Jsou věci, které se dají povědět, ale není způsob, jakým předat moudrost.
Pro tu se prostě člověk musí rozhodnout, a musí za ní jít - pracovat a činit se pro to, aby člověk k té moudrosti dospěl a rozvíjel ji.
Do roku 2020 jste měli všichni možnost osobně se setkávat na různých podujetích, učit se přímo a čerpat od těch přednášejících.
Také dobré duchovní techniky se v rukou nemoudrých a duchovně nedospělých (nevyzrálých) lidí mění na otravný plyn, kterým se pozvolna zabíjíte....
V tu chvíli začínáte trpět otravou a detoxikačními příznaky. Byli jste totiž zvyklí do té doby chodit někam mezi lidi, kde jste se té toxicity zbavili - anebo si jí nevšímali - ale teď, ve chvíli, kdy se vám cesty uzavřely, musíte zůstat najednou sami doma se svým popílkem, a nemáte už na koho to hodi, nemáte kdy si vylít ten svůj kyblík.
Omezení vychází často ze strachu - ze strachu být samostatný a zodpovědný - a ze strachu nést vlastní důsledky z toho, co člověk udělal - vymyslel v nimulosti.
Kolik energií (předmětů vrátíte), o to víc se vám uvolní prostor pro vaše vlastní další a nové vyučování, které vám chtějí vaši andělští průvodci přinést do vědomí.
Prodýchejte se a prociťte, jak se cítíte - pocit únavy může být zřejmý - vždyť jste pracovali tentokráte sami se svou duší a dělání pořádku je také namáhavá práce.
Udělejte si ještě v meditačním stavu, co potřebujete, a nakonec se spojte se zemí přes chodidla se zakořeňte a spojte se se svým zemským krystalem.

Je mi jasné, že na toto téma může mít každý svůj názor a nemusí s tím mým všichni souhlasit. Drahně let už se zaobírám tím, co je mezi nebem a zemí v té neviditelné a nehmatatelné sféře, kam patří andělé, energie a další entity a bytosti. Nejenže jsem se naučila ty věci vnímat a prociťovat. Dá se naučit dívat se a vidět až do důsledků a do budoucna. Ale k tomu je opravdu hodně dlouhá a trnitá cesta, plná mravenčí práce se sebou a svými neduhy.

Upřímně
- na jednu stranu je mi úzko a smutno z toho guláše, který se tu na zemi vaří. Který vaříme my lidé. Na druhou stranu, si říkám taky, že čas vždycky ukáže, na čí straně je pravda. A věřím, že lháři se sami usvědčí. Jsem věřící člověk. Věřím v dobrý konec.

Historicky je prověřeno, že člověk je tvor, který začne jednat a něco dělat, až když mu opravdu teče do bot. Až když je pod skutečným tlakem. Dokud člověka nic netlačí a nenutí, tak klidně zůstává dál ve svých zakopaných kolejích, i když mu už jeho vlak odjel v dál.

Tak trochu víc teď sleduji to dění, které souvisí s politickou scénou. Trochu víc odpočívám a rozhlížím se. Na což jsem přes rok neměla moc času.
No a po pravdě, žádný převratný zázrak to není.

Zatímco se dlouhé roky věnujeme duchovnu a práci na sobě, snažíme se dělat si čisto a jasno uvnitř v sobě. A děláme takové ty věci, jako jsou meditace, čištění a ladění čaker a aury, a přitom všem ještě normálně pracujeme a živíme se rukama a prací. Tak kolem, v naší společnosti se to peče, vaří a smaží. A to všechno dohromady a najednou.

Na povrch vyplouvají teď věci, které se dlouho dusily kdesi na dně. Záležitosti, které byly velice umně skryté a zakrývané. A nikdo z aktérů nejspíš niky ani nepomyslel, že by to někdy mohlo přijít na přestřes a že by mohl být z něčeho podobného zván k zodpovědnosti.
Pro každého, kdo dělal něco z těch duchovních věcí, jsou tyto situace příležitostí v praxi ukázat, jestli to máme jenom vyčtené a našprtané teoreticky, anebo jestli se opravdu zařadíme k těm bojovníkům světla a zkusíme uvést do života to, proč jsme celé ty roky meditovali a učili se. Nebo jestli jen dál budeme sedět ve svých ulitách a o světle a lásce k bližním budeme dál jenom mluvit za zavřenými dveřmi meditační místnosti.

Není vůbec jednoduché zůstat klidným, když cítíte všechny ty emoce, které jsou napojeny na všechny ty kauzy, podvody a machinace, které se začínají přepírat.
Vyznat se v tom, je někdy docela těžké a složité. Oddělit ty svoje osobní pocity a emoce od těch co patří dalším lidem, je jako preparovat žábu. Zatímco odsoudit někoho jedním šmahem, je hodně jendoduché a snadné. Obvinit bychom mohli nedopatřením i zcela nevinného člověka. Nejspíš to všichni známe, když jsem vyrůstali a někde se něco semlelo, a obvinění dopadlo na naši hlavu, i když jsme v tom nebyli namočení úplně sami.

Nezastávám se žádného člověka, který je v této době veřejně přetřásán. Pro sebe mám v tom docela jasno. Vím, co je pro mne a pro můj život důležité a podstatné. A tak tleskat nebudu nikomu, ani kdyby mi za to zaplatil. Na to abych měnila svůj názor podle toho, kde tečou peníze a z které strany vítr fouká, na to už jsem dost stará.

Pochopitelně křičím a dupu, když mi někdo sáhne právě na to, co se dotýká mých nutných podmínek k životu. To budu dupat a křičet už zřejmě provždy. Zvonila jsem klíčema za svobodu slova, svobodu projevu a svobodu poctivé práce a podnikání.
A tak teď díky Bohu, můžu vyjádřit také svoji nelibost a kritiku na věci, které se mi nelíbí a s nimiž výsostně nesouhlasím a nemůžu souhlasit, neboť se to dotýká základních lidských práv a svobod.

Proč to muselo zajít až takhle daleko?
Proč je tak husté podnebí a špatnostem se stále daří? Zatímco ty prosté věci jako je vzájemná úcta, tolerance a pochopení, pořád buď nejsou s námi nebo za námi někde v dáli pokulhávají?

To je otázka na bíledni.
Jsme asi zřejmě stále ještě nepoučení a nepoučitelní.
Když se nám otevřela tenkrát cesta do světa a do Evropy, otevřela se pro nás tady nová éra, nové možnosti a příležitosti. Ale mám pocit, že ani předtím, ale ani po tom jsme nepracovali a nerozvíjeli něco opravdu moc důležitého - národní hrdost.
Chtěli jsme společnost s lidskou tváří. Ale tak nějak jsme zapomněli na to, že je potřeba vyčistit všechny "beďary" a vředy, a tu tvář si nejdřív pořádně omýt a vyčistit.

A tak z jednoho totalitního zřízení a naučeného poslouchání cizích příkazů a názorů, jsme se jen otočili a začali šmírovat a hledat kde po světě je jaká kultura, která nás nadchne a ohromí, a kterou bysme si mohli tady u nás domestikovat jako svoji.
Tak se nemůžeme divit, že tady máme všechny možné kultury a jejich zvyky, a ty naše domácí pomalu postupně vymírají a padají v zapomnění. Nevěříme ani v sebe.
Nenaučili jsme se věřit sami v sebe. Nevěříme ani svým pocitům a možná se jich i bojíme, aby nám náhodou ze života neudělaly peklo. A doposud jsme se nenaučili ani si vážit toho našeho národního a kulturního bohatství, natož rozvíjet a udržovat odkaz našich slavných předků - viz Karel IV., Jan Hus, Jan ámos Komenský, a další.
Taháme k nám do naší země zvěrozvěsty, co očarují naše smysly tak, že jim za to jejich představení platíme tučné částky. Pochybujeme sami o sobě, a o tom, co si myslíme. Ale o tom, co někdo řekne na pódiu a na piedestálu, o tom nepochybujeme. Tomu tleskáme a bezmezně věříme, byť by to byla ta nehloupější věc a největší lež pod sluncem.

Chceme být sluníčkoví - a plni lásky. Nechceme nikomu ubližovat. Chtěli bysme mít se všemi čistý stůl a čisté účty.
A myslíme si, že to dokážeme udělat jen milým úsměvem a tím, že se budeme pořád omlouvat a poklonkovat.
Protože - prý nesmíme říkat nikomu věci, které by se mu nemusely líbit. Na jednu stranu chceme vyznávat boží pravdy, na druhou stranu jdeme vysloveně proti nim. Jsme jako májové počasí - nestálí ..... nevybouření...nevyzpytatelní .
Sami sobě připravujeme propasti, do kterých padáme ve své mylné a omezené představě. Propasti, do nichž nás hází naše iluze a představy o krásném a poctivém světě.

Jenže představy a iluze ještě samy o sobě nic nezměnily, pokud se je člověk nejal uvést a realizovat v životě.
Nestačí jen slova o lásce a o světle říkat. Nestačí o tom jen mluvit. Je to na nás všech, abysme s tím něco udělali.
Že láska ve světle odhaluje podvod a vidí věci i křivé a závadné, o tom si snad tady nemusíme už povídat. Když už o sobě tvrdíme, že jsme duchovní, a že jsme lidé, budeme muset přiložit svoje ruce k dílu a něco s tím také udělat, aby se to zlé a prohnilé už jednou provždy mohlo zastavit a aby se to už dál nešířilo po tomto světě.

Když jsem před čvrt stoletím začala s duchovnem, vůbec jsem neměla tušení, kam to povede. A že se budu muset znovu vrátit také k těm ryze světským záležitostem. Pohybovat se mezi anděly je to lepší, to uznávám. Jenže jsme a žijeme jako lidé tady na zemi, a tak i mne se dotýkají mnohé věci, které souvisí se svobodu projevu, svobodou podnikání, svobodou názoru, a svobodou pohybu. Totalitu či protektorát už bych opravdu nechtěla zažívat.

A i když se můžu třeba zeptat, nebo přimluvit anebo pomodlit za pomoc a vyšší zázrak, tak beztak musím také sama přiložit ruku k dílu a vynasnažit se dělat věci dobré a žít nejen v pokoře, ale také v souladu se svým vědomím a svědomím.
Tohle všechno jsou věci, které za nás neudělají ani ti nejvýš postavení duchovní mistři a bytosti z nebeské sféry. Můžete jich vidět třeba tisíce, a můžete stovky hodin strávit v meditacích, sepsat tisíce vět, které vám rádi a ochotně vysvětlí a nadiktují.
To však nestačí k tomu, aby se tady na téhle zemi začala rozvíjet a šířit to dobré a poctivé, a aby se uchoval a rozvíjel mír mezi národy. Možná to zní jako otřepaná fráze. Ale kdo z lidí by chtěl žít ve válce, a ve válce vychovávat svoje děti?
O to dobré a poctivé se musíme zasadit a postarat především my lidé z masa a krve. Oni nám z té nebeské výšky pomůžou, o tom jsem přesvědčená. Na to můžete vzít jed.

Ať už věří člověk v Boha, anebo ne, to není podstatné. Podstatné jsou mezi lidma mnohé další věci, které pomůžou zachránit svět před ničením. Možná to bude připadat někomu jako bláznivé povídání. Anebo tláskání. Já se však snažím dělat to tak dobře, jak jen to dovedu. Stejně jako svoji profesi a práci.

Každý máme nějaký způsob, kterým přispíváme na misky vah. Ty misky, když si je zkusíte představit, mají na jedné straně všechno dobré, co jako lidi na světě uděláme. Na té druhé straně se pak skládá to všechno ostatní, čím škodíme a co nám, životu a zemi neprospívá.
Která strana bude převažovat?
To je otázka.
Jakým dílem kdo z nás přispívá - tak na to se každý může podívat sám za sebe.

Pokud vás to zajímá. Můžete si zkusit představit ty svoje misky vah.
Každý čin, každá vaše myšlenka, či věta naplněná emocí - zkrátka co uděláte, přispívá na některou z těch stran.
Když ta nedobrá miska vah převáží tu dobrou, přichází na řadu dorovnávání.
Jakým způsobem?
Tak třeba tím, že člověka bolí hlava, anebo dostane chřipku. nahoře pro každého mají způsob, který pomůže pročitit to jeho svědomí od těch nepříznivých vlivů.
Každý přečin zasluhuje trest. A za každý dobrý, bohulibý čin naopak následuje odměna. Ne však v penězích. Andělé peníze nepoužívají. Odměnu můžeme dostat v podobě úspěchu v práci anebo třeba v posílení zdraví.

A co tím, když je přetížena ta nedobrá miska vah?
Nu nejlepší je požádat svého anděla strážného o pomoc a očitění.

Misky vah celé naší společnosti neustále komíhají. Nejsou zcela v rovnováze. Ještě mnozí nechochopili, na kterou stranu přilévají víc. Ale teď jde hlavně o to nesoudit ty druhé, a začít si hlídat ty svoje misky vah. Vždy´t každý jednoho dne bude předvolán k zodpovědnosti a k zaplacení, aby vyrovnal a vyčistil, co natropil. Od toho je jiná inštance, která vede celou evidenci.

Možná někoho napadá, jestli může být přemíra dobrého? ....
To se tady na zemi ještě nestalo - to zatím je jenom tam nahoře, jak říkáme, v nebi.
Přemíra dobrého je totiž jedním slovem RáJ. A ten tady na zemi celosvětově opravdu zatím není.

Přeji všem, aby nalezli v sobě klid a smíření a dokázali se poprat i s těmi nenepříjemnějšími životními výzvami.

Heslo: Co nás nezabije, to nás posílí.

Možná i na vás doléhá tíha této doby. Jste-li citlivější, vnímavější, a v podstatě máte-li už větší část z těch svých mladických snů splněných - tedy děti venku z hnízda, a jistou pozici nejen v zaměstnání, ale takovou tu svobodu s možnostmi dělat, co se vám zlíbí a co právě potřebujete pro svůj klid a pohodu, když už se nikam nehrnete a neštvete za shánením nějakých dárků.

I takovéto období je častou součástí našeho lidského života. Kdy se díváme zpětně, co jsme v životě vybudovali a čeho jsme dosáhli. A když zjišťujeme, kde ještě pokulháváme anebo co bysme potřebovali, aby se opravdu dostavil ten vnitřní pocit pohody, klidu, štěstí a spokojenosti.

Některé ohlédnutí a vzpomínky přinášejí smutek, nespokojenost a třeba i lítost nad tím vším, čím jsme si prošli. Nemá ale cenu dělat si sobě výčitky za to, co se stalo, natož vyčítat někomu jinému, co se nám tenkrát nepodařilo. A myslet si, že má někdo jiný vinu za naše neúspěchy, to je jako bychom vinili učitele za to, že jsme se dostatečně nepřipravili na zkoušku. Ale kdo se má látku naučit? Kdo za nás bude skládat zkoušky?

Když obviním jiného člověka za to, že je mi špatně, a že se mi v životě nedaří, je to jako bych přiznala svoji neschopnost, potažmo lenost a nezodpovědnost. Chci po někom, aby mi slepě sloužil a umetal cestičky, aby můj život byl krásný jako pohádka. Ale když se sama nenaučím odstraňovat překážky, umetat si tu cestu před sebou, tak pořád jsem nic nepochopila. Tvrdohlavě lpím na tom, aby to bylo podle mého přání - podle mých představ - aby se to zkrátka dělo jako v pohádce, kde se mávne kouzelným proutkem a někdo to za mne zařídí.

Takový by chtěl mít život každý - nic nedělat, nemuset vynaložit ani nejmenší úsilí, ale mít se dobře a žít si jako v bavlnce. To by se mi také líbilo. Jenže už nejsme ve středověku a nejsem zámeckou paní, kolem které kmitá služebnictvo, které se postará oa veškeré pohodlí a support.

Ale jsme už kousek dál - máme svůj dům či byt. To stačí na veškeré to obstarání. Kdo má větší dům, ten ví, kolik to dá práce a úsilí. A kolik to vezme času to všechno udržet čisté a příjmené. K tomu se pochopitelně musíme postarat o to, abysme měli peníze na údržbu a na to ostatní. Jak hospodaříme s tím, co máme k dispozici, a kolik čemu věnujeme času, to už je jen a jen naše soukromé a osobní rozhodnutí.
A tak nemůžu chtít, aby moje známá za mne uklízela můj byt, codila do práce a vydělávala peníze, abych se měla já dobře. Ona má také svůj vlastní byt, a tak má také s tím starosti spojené. Takže jsme na tom v podstatě podobně. Když budu líná a lstivá, a nebude se mi chtít ten svůj byt uklízet a udržovat, tak si určitě něco vymyslím, čím bych mohla té své známé ten jení klid vyrušit. Stačí jen výčitky. Stačí jen když mi bude špatně a něco se mi nebude dařit, svalit vinu na tu svoji známou. Vždyť přeci já sama to nezvládám, tak ona mi musí pomáhat, a basta!
Bez skrupulí, bez toho, že bych přišla a řekla to kouzelné slovíčko: "Prosím, nezvládám to - mohla by jsi mi pomoci?" Já chci a trvám na tom, že když je ona tak duchovně vyspělá, a něco ví, tak mi musí pomoci děj se co děj. A když mi nebude po vůli, tak ji obviním, že je špatná a je zlá a vůbec bůhví jestli vidí a lsyší anděly, když je taková odměřená a nepomáhá mi tka, jak bych si to představovala - tak, jak bych to chtěla.

Snažím se celý život překážky překonávat a řešit různé situace. Není to vždycky jednoduché a snadné. Ano, daleko jednodušší by bylo někoho druhého obvinit a čekat, že to za mne vyřeší, a že to někdo za mne odpracuje - že mi někdo tu cestičku umete. Ale ejhle - ono se nic neděje, když nezaberu já sama, tak ten nepořádek se nahromadí a jednoho dne na něj narazím.

Je to můj nepořádek - jsou to moje hory k překonání. Jsou to moje výzvy a příležitosti, abych převzala svou zodpovědnost a konečně se naučila jak ten nepořádek vyčistit. Jak ty hory balvanů, které na mne už začaly padat, ze své cesty odvalit, abych se mohla posunout. Když se té práce neujmu, můžu čekat donekonečna - a třeba až do smrti, ale nic se nestane. Ta špína se naopak ještě nabalí a poroste plísní - takže někdy v daleké budoucnosti, když konečně dozraju a rozhodnu se, že už s tím něco udělám, a chopím se lopaty a začnu to čistit a odstraňovat, může to být opravdu hodně velká dřina. Dá mi to zabrat, vyčistit to až do dna, až se to bude lesknout, a moje cesta bude volně průchozí vstříc novým poznatkům a zkušenostem.

Přesně stejné je to s duší a s těmi nánosy, co jsme si nahromadili jen proto, že jsme byli někdy líní, někdy příliš tvrdohlaví, a zvykli jsme si, že za nás stále někdo umetá ty cestičky. Dlouho jsme mohli kráčet životy bez toho, abychom se podívali sami na sebe s uvědoměním, že každý máme stejné práva a nároky na život. Od někoho jsme si zvykli, že nám posluhuje a přiskakuje pokaždé, když si pískneme. měli jsme takový support, že se nám všecko samo nabízelo, a problémy se řešily samy jako zázrakem.

Obecně jsme dost zlenivěli a zpohodlněli. A tím nemám na mysli lenost co se týká práce. O to se vždycky musíme nějak postarat, abysme neumřeli hlady a aby nám neodstříhli elektřinu a nevyhodili nás z našeho domu jako dlužníka. Ano, někdo tuhle zkušenost může zažívat i fyzicky, aby se něco naučil. Ale všeobecně - jsme na to připravení i po stránce duchovní? Anebo je většina z nás, jako konzument duchovních věd, který čeká jen až mu přijde ta správná reklamní nabídka na ten jediný a správný kurz, kde se učí dělat zázraky...???

Možná až příliš často zapomínáme na to, že slove se mluví a život se žije. A že bez práce nejsou žádné koláče. Abysme se najedli a upekli, musíme nejdřív přebrat semínka. Protože když zasadíme koukol, obilí z něj nikdy nevyroste.
Kde má každý ty svoje zásoby zdravých semínek a co je mezi nimi koukolu - o tom bude také ten příští rok 2017.

Už teď se ale můžeme zamyslet každý sám nad sebou a pomaličku si začít uklízet. Leností se ještě nic nezměnilo. A po dobré práci, můžeme být i trochu víc unavení, ale ten dobrý pocit z dobře vykonané práce nám nikdo jiný nemůže dát ani vynahradit. Tak když máte dobrý pocit sami ze sebe, a z toho, co jste v životě dokázali udělat dobře a správně, nenechte si to bořit ani kazit těmi, kdo se snaží na vás házet vinu za to, že jim se nedaří. Možná ještě nedospěli, možná ještě nepřekonali tu svoji lenost nebo tvdrohlavost.

V životě jsou chvíle, kdy je potřeba zastavit se a udělat revizi toho, co nám už neslouží.
Ve skříních jsme si zvykli uklízet. Staré omšelé šatstvo klidně vyhodíme. Horší je to ale s tím, co nosíme ve svém nitru.
Vadí nám politici, vadí nám systém. Bouříme se ve svém nitru nad tím, co změnit nemůžeme, ale pořád chceme stavět hrady z písku, a přitom na to nemáme ani veškeré předpoklady.

Zapomínáme, že písek není zrovna nejlepším stavebním materiálem. A aby se mohl použít na stavbu, musí se smíchat s mnoha dalšími ingrediencemi. Aby měl potřebnou pevnost, a aby stavba vydržela aspoň dokud v ní budeme žít.

Tím pískem jsou myšlenky a naše představy o světě a o životě. Myšlenky a názory, ze kterých se snaží člověk vystavět vysokou věž. A čím vyšší, tím lepší. Ani nheldíme na to, jak se čas podepíše na té naší stavbě. Hlavně, že to bude velké - co největší.

Zvykli jsme si žít z toho, že nám někdo druhý zatleská za naše osobní dílo. Hledáme příznivce a přívržence, kteří budou stavět přesně podle našich instrukcí. A vůbec nám nedochází, jak se od sebe navzájem odlišujeme. A jak se o to víc můžeme doplňovat. Tak se stalo zvykem sdružovat se podle názorů, a brojit proti jiným, co stojí v jisté opozici.
Pořád jsme si ještě nezvykli na to zásadní - na fakt, že každý můžeme mít odlišný názor, ale i tak se můžeme naučit něčemu základnímu - a to je tolerance a lidské pochopení. A tak ten, kdo si dovolí s něčím nesouhlasit, a vyjádří svůj svobodný a osobní postoj, tak naráží na vlnu odporu.

Ano, mnohem jednodušší je říkat druhým jen to, co chtějí slyšet. namísto toho, co by slyšet měli.
Ale když zkusíte začít říkat lidem pravdu, a uvidíte, co to udělá s vašimi vztahy. Jakmile si totiž dovolíte bránit svůj čas, a svoje energie, a přestanete skákat podle představ druhých, rázem budete divní. A objeví se i takoví, kteří vás začnou považovat za zdroj jejich vlastních problémů.
Co že jste jim udělali? Nic, než že jste si konečně začali hájit právo na svoje soukromí. A svůj čas jste si přestali řídit jen podle jejich rozmaru.
Pokud máte mezi přáteli takové, kterým jste stále jen dělali pomyšlení, a nehleděli jste na své vlastní potřeby, možná nastal čas udělat revizi a nastavit si mezi sebou nová pravidla. Oni to možná neunesou a nepochopí. Ale nejsme tu od toho, abysme donekonečna někomu vysvětlovali, že teď momentálně mám jinou práci a povinnosti, a nemám ani čas ani chuť ztrácet čas v bohapustém klábosení o ničem, které vám nic nepřinese, ale jen vás obírá o váš drahocený čas.

Odmalička nás učili, že se nesmíme s druhými prát, a že musíme být ke všem stejně ohleduplní, milí a přívětiví. A že se nesmíme nikomu protivit, abysme si čistě náhodou někoho nerozhněvali.
A tak žijeme své životy ve lži a v klamu.
Komu nejvíc lžeme, jsme my sami.
A kdo je nakonec nejvíc oklamaný - zklamaný?
No zase jen a jen my sami.

To už zažil asi každý, že vsadil na nevhodné přátelství. Děláte pro druhé pomyšlení, a ono se vám nic nevrací. Ten člověk vás neustále jen využívá. Využívá vaší obětavosti a dobroty. A pěkně s vámi orá a vláčí.
Protože ví, jak se vemluvit do vaší přízně. Protože ví, kde máte svoje slabé místo, a že jste příliš útlocitní. Takže to na vás zkouší. A vy mu pořád pomáháte, ani si nevšimnete, že mu vlastně sloužíte. A pak když vy náhodou něco potřebujete, tak on vás pošle do háje a ještě vás obviní. A přitom jste mu několik let otročili. Když on potřeboval, tak jste byli ochotni přerušit svoji práci, přiskočili jste a podali mu ruku. Jenže jemu ta ruka nestačí - on chce buď všecko, nebo nic. Celou vaši pozornost.
A tak to jde třeba i několik let. Vy táhnete - jednáte s dotyčným jako v rukavičkách. A ten dotyčný toho jen využívá. A ještě si přitom hraje na největšího chudáčka. Protože přeci proti němu se spiknul celý svět. Ale vy - podle něj máte všecko. Vy jste dosáhli to, co jste si předsevzali - žijete, pracujete - perete se s překážkami a řešíte. Nebrečíte a neskučíte, ale jdete a děláte něco pto to, aby se váš život zlepšil a změnil. Ale to ten druhý nevidí. Jemu vyhovuje, když ho litujete. Protože jen tak jste ochotni pro něj dělat první i poslední.

Tohle je nejlepší způsob, jak si přitáhnou pozornost a přízeň druhého člověka - tím, že ¨ve vás vzbuzuje lítost. A vy mu to normálně uvěříte. Protože on, chudáček nemá nic. A ještě k tomu máte pak výčitky svědomí, když náhodou nemůžete udělat to, co on po vás chce.
Jenže vy k tomu, abyste něčeho dosáhli, abyste změnili svůj osud, jste se museli zvednout, přestat si hrát na chudáka, a začít něco dělat. A museli jste překonat svoje obavy z nezdaru a také spoustu překážek. To tenhle člověk ale nevidí. Nevidí nic, než jen sám sebe. A co cítí vůči vám, je někde hluboko v něm. Do lidí nevidíte. Když vás ale někdo takhle využívá, a nutí vás, abyste mu pokaždé vyhověli a věnovali mu svoji pozornost, tak dříve nebo později vás to začne obtěžovat.

Nejtěžší duchovní praxí je zůstat upřímný a poctivý především sám k sobě. Kdo tuhle lekci zvládne, možná si proti sobě některé lidi popudí, a mizerná přátelství, založená na lítosti a využívání, se rozpadnou. Ale na druhou stranu je to úleva, setřást ze sebe ty lenochy a lehkoživky, kteří jen využívali vaší dobroty. Vždyť přiznejme si to: kdo má ruce a nohy, a má také svoji hlavu a schopnost přemýšlet, tak se také může postarat o to, aby mu bylo líp. A nemusí vás vydírat svými srdceryvnými proslovy.

Nebojme se být sami k sobě upřímnější. Nebojme se přiznat si, co nás zatěžuje. A nebojme se vyhodit to, co je staré, zbytečné a obnošené. Když se naučíme říkat pravdu, a nebudeme přemalovávat černou na růžovou, ale nazveme to tak, jak to skutečně vidíme a cítíme, možná s tím nebudou všichni souhlasit. Ale o to přeci v životě nejde, abysme kývali všichni jako jeden osel a všemu jen bezmyšlenkovitě tleskali.
Kdo nebude chtít přiložit ruku ke společnému dílu, a otočí se k nám zády kvůi našim názorům, nemusíme ho za to střílet ani bičovat. On má svoje a my ale také. A tak bysme se měli naučit to tak také brát. Přesto se můžeme spolu domluvit na tom, co je užitečné pro všechny.
Nemusíme nikomu nic vysvělovat. nemusíme nikoho nutit, aby tleskal a schvaloval všechno, co uděláme.
Opravdoví přátelé se budou chovat stejně jako my - řeknou nám pravdu do očí, i když nebude právě růžová. Za to bude poctivá a upřímná. A to stojí za to, takové přátele mít. Opravdový přítel nám nebude vyčítat ani mít za zlé, když si budeme říkat pravdu navzájem. Ale ten, kdo vás chce jen využívat, ten pravdu, ale ani vyši upřímnost nikdy neocení. A tak z vašeho života nejspíš odejde. I to je síto, kterým nás život prosévá. Opravdoví přátelé zůstanou. Takových si važme.

     Možná se to bude zdát zvláštní s tématikou duchovna spojovat něco jako módní trendy. Ale známe to všichni - život se žije a mnohé věci se nám v něm opakují.
Když jsem se profesně zajímala o historii odívání v souvislosti s trendy, bylo to patrné. Všechno se postupně v různých obměnách opakuje.
     Zjistíte, že je toho celá řada, co se kdy už nosilo. S dobou se mění jen materiály a preciznost provedení. Stejně jako byla nejdřív vynalezena jehla na ruční šití, a teprve až za mnoho a mnoho století byl sestrojen první jednoduchý šicí stroj s jednou jehlou a jednou nití. Později pak stroj, který už uměl šít se dvěma nítěma, a tak dále.
     U oblečení se zase trochu pozměnily materiály. I tady se výzkum a vývoj nezastavil a nezůstal u pouhých kůží, ale začaly se vyrábět také speciální vlákna a příze z jiných, nežli přírodních materiálů. Ale mnoho detailů a prvků se stále do módy vrací. někdy převládá víc antický styl, jindy zase detaily z baroka a středověku.
     V oděvnictví se tomu říká módní trendy. Návrháři se předhánějí a vymýšlejí modely na přehlídky. Často jde jejich nápad až za hranici nositelnosti. Zato je ale originální a neotřelý. Kdežto v praktickém oděvnictví se znovu a znovu vracíme k tomu, co je pohodlnější, nositelnější, a mnohdy ještě lépe k tomu: co je nenápadné, abysme nevybočovali z řady a nevyčnívali z davu.

     A tak se stane, že přijedete do velkého města, vystoupíte na nádraží, kde je spousta lidí, a zjístíte, že všichni jsou oblečení v tmavém oblečení. Všichni mají na sobě buď černý kabát, nebo tmavě šedou bundu. Jenom vy jste tam mezi nimi jako z exotiky. Tak působí váš červenožlutý prošívaný kabát. Nemusíte na sobě mít ani žádný výstřelek z přehlídkového mola, stačí jen ta barevná variace na obyčejném oblečení, aby se rozčeřily stojaté vody.

      Když jste zkrátka sví, žijete si svůj život, máte svoje názory a také svůj osobní vkus a šarm, nemusí vám nikdo diktovat, co si vzít na sebe. Pominete veškeré módní trendy a oblékáte si takové šaty a takové barvy, čistě podle svého, a když je vám pak úplně volná jakákoliv kritika, zkrátka jsou vám volné i honosné značky a jejich diktát, vytvoříte si také jistou svobodu v rozhodování.
      Vždyť proč byste se měli stále přizpůsobovat tomu, co nosí ostatní okolo? Máte svoji vlastní volbu, svoje uvážení a možnosti. I když to ostatním zronva nemusí být po chuti a nemusejí se s tou vaší volbou ztotožňovat. Což to vám vůbec nevadí, protože respektujete tu jejich sovobodu a možnost vybrat si podle svého. Proč byste jim měli diktovat, že se musí oblékat právě podle vašeho stylu?

     Nejdříve si na tu svoji originalitu musíte zvykat. A musíte si zvyknout i na to, že se na vás tu a tam dívají divně, a že nechápou jak to, že nechodíte jako všichni ostatní - v černém a tmavém. Ale víte co - vůbecnejlepší je, když to zkusíte - když se pokusíte přizpůsobit svému okolí, a oblečete se třeba podle zvyklostí toho kraje. I tak, pokud jste sami sebou, nebudete zapadat, a navíc se ani nebudete cítit ve své kůži.
   
     Jak to souvisí s duchovnem?
Je to úplně to samé jako s tím, co nosíme na sobě a co si dovolíme na sebe obléci. Co zkusíme a nezkusíme, a komu a čemu se přizpůsobujeme. Přitom pod tím stejnokrojem, to jsem já, to jsi ty, to je on - zkrátka plno originálních osobností.
Budeme se v něčem podobat, Možná v tom, co máme na sobě. Ale jinak jsme každý úplně jiný. Tedy pokud se nenaučíme stejné texty a nebudeme je opakovat. Ale pod tím stejnokrojem je úplně jiná duše. Stejně jako se lišíme tělesně, jsou i naše duše různé.
      Ale přitom dokola opakujeme, jak jsme všichni jedním. Jenže ve skutečnosti nikdo tomu ani nerozumí. Opakujeme stejná slova, ale na to hlavní jsme zapomněli. To hlavní jsme od toho vyloučili a vyčlenili. Jako by si všichni na sebe vzali ty tmavé kabáty a proudí z jednoho stanoviště vlaku na druhé, v domění, že plyneme všichni stejným směrem a ve stejném proudu.
     Tam někde v čele pak stojí nějaký ten průvodčí, na jehož vlak se prodávají jízdenky za tučnou odměnu. kdo nezaplatí, ten nemůže do vlaku nastoupit. A kdo má barevný kabát - je na první pohled vidět, že se odlišuje, tak tomu se ani jízdenka nesmí prodat, protože by se mohlo stát, že tou originalitou nakazí ostatní. Kdo by pak jel tím vlakem? Kdopak by platil jízdeky tomu hlavnímu strojvedoucímu? On potřebuje mnoho lidí.
      Čím více lidí, čím plnější vlak, tím víc si on sám může dopřávat a může se rozmazlovat. každý, kdo vybočuje z řady, a kdo má vlastní názor je nebezpečný a škodlivý. Nikoli však pro spolujedoucí, ale je nebezpečím pro toho strojvůdce. Protože přeci ti lidé nemohou si svůj život řídit sami podle svého vlastního uvážení, ale potřebují někoho, kdo jim bude kázat a říkat, co kdy mají dělat.

      Tak mají všichni ty tmavé kabáty a nedovolí si ani promluvit, natož myslet samostatně. Vždyť by je mohli z toho vlaku vysadit, a oni by ztratili to své pohodlné místečko, i přízeň svého vlakvedoucího, kterým je onem guru.
     Vůbec nejlepší na tom je, když se takový vlak táhne ze starých vykopávek a dá se tomu příznačný název, třeba merkaba. Pro strojvedoucího to znamená, že čím víc lidí upoutá, tím to bude pro něho samotného výhodné. Co na tom, že je ta lokomotiva zastaralá a naprosto nevyhovuje bezpečným podmínkám pro přepravu cestujících.    Hlavně, že upoutá a že se na tom dá dobře vydělat. Ale aby přesvědčila své cestující, musí se udělat ještě správná kampaň.
     Ideální je reklama s dobře zvolenými sliby a slavnými jmény - aby síleně upoutala zájem co největšího počtu lidí. Co na tom, že cestující neví přesně, jak to má vypadat? Však on strojvedoucí si to nějak namyslí, aby dovedl strhnout ty, kteří se rozhodují nastoupit a zaplatit si tučnou jízdenku.
     Jestli to má všechny vyhovující parametry, bezpečnostní pásy, a sedadla na svých místech, aby se cestujícím nic nestalo, to se už nezkoumá. Kdopak by si to troufnul? Vždyť přeci nikdo nemá ani ponětí, jak takový vlak má správně vypadat a jaké má mít parametry. A tak i když je to stará vykopávka, důležité je, že na to lidi slyší a chtějí být klamání - chtějí nějaký ten zážitek, tak ať moc nemluví a nepřemýšlí, a nastupují další a další.

     Takových vláčků dnes jezdí hodně. Cestujícíc platí tučné jízdné, aby se někam svezli. Ale ani nepřemýšlejí, do jaké stanice je vlak doveze. Vždyť vlastně ani sami strojvůdci neznají cílovou stanici. Tak jak by o tom mohli spravit cestující?
     Strojvůdci stačí, že umí obratně hovořit a pěkně se na lidi usmívat. To na každého platí. Kouzelný úsměv a sladná tvářička - to dostane každého, kdo by byl jen na pochybách. A tak každý, kdo nastupuje, snadno přehlédne třeba i to, že ten vlak míří přímo do propasti a pak dál a ještě níž, až do samotného pekla.

      A tak se pořád dokola přetřásají ty stejné věci staré a omšelé. I v okultních praktikách, v duchovnu a ezoterice se využilo módních trendů a hraje se na slabou strunku důvěřivých lidí.
Ale co na tom? Tohle strojvedoucí neřeší. Hlavní je, výnosný příjem a plná kapsa. Vždyť když se lidé neptají, co jim to přinese, a kterou cestou vlastně jednou - po jaké ose, po jaké trati, tak je to pro strojvedoucí lepší, než když je někdo moc chytrý a dovede si to včas uvědomit a spočítat. Pořád je lepší mít plný vláček opilých příznivců, kteří se vezou a platí, nežli živit rodinu vlastníma rukama někde v továrně nebo za pultem obchodu.

     Tak se stalo módním tendem mluvit o energiích, o čakrách, o auře. Energie se prodávají. Třeba jen na čištění čaker, a na nevědomosti lidí se udělal pořádný byznys. A je to ještě horší, než v politice a ve zdravotnictví dohromady. Protože v tomhle oboru se zneužívají krásná slova, lákavé sliby, a hlavně jména andělů a svatých k tomu, aby si někdo namastil své kapsy.

    Kdo to platí? To je ten dav cestujících, a všichni společně na sobě mají tmavé kabáty, jako by byli za jedno. Ani si nikdo nedovolí přemýšlet, že by mohl vystoupit a žít svůj život o tí více uvědoměleji, kdyby se dostal z vlivu toho, kdo ten vláček řídí.
Důležitá je přece móda - kam jedou všichni - kam vane vítr.....
....a ten teď vane od východu k západu, než se zase změní směr a bude vát od severu k jihu. Pak se přece zase převlékne kabát a korouhvička se otočí tím směrem, a s ní i celý dav ........ nebo ne?

     A kdo to všechno nakonec zaplatí? Kdo na to doplatí?
Všichni, kdo tohle podporovali. Mezi všemi těmi cestujícími a stojvedoucím se vytvoří určité pouto. Tím, jak cestující platí a stojvedoucí přijímá, ať veze vlak kamkoli, tak na konci cesty se předloží zúčtování a strojvůdce bude muset všechno zase pěkně splácet všem těm svým pasažérům. Kdy? Třeba v několika dalších životech. Protože si vytvořil finanační karmu s těmi lidmi, kteří ho povzbuzovali a platili mu za to, že se vezli.

      Jak v módě, tak i v politice, a stejné je to také v ezoterice a duchovních vědách. Jednou se mluví o spiritualitě, jindy o duchovnu, ale nikdo ani nepřemýšlí. Hlavně že se koza nažere a vlk zůstane celý.
     Začalo se tomu říkat: plynout s proudem. A není to o nic větší zlo, než když se za okupace sváželi lidé do koncentračních táborů. Možná se to zdá být drsné přirovnání, ale je to to samé. Jenže čím víc je těch okupantů a těch, kteří hlásají takzvanou pravdu o vykoupení a krásném životě, tím méně se člověk zamýšlí nad tím, co vlastně ony sliby znamenají, a jakou mají budoucnost.
Hlavní věc, že se nám uleví natotata.
     A co bude potom? Co na tom záleží? Že mi to zamotá nejen hlavu, ale obrátí život vzhůru nohama, na to se nehledí. A vydělávají ti, kdo se nějakým způsobem naučili sestavit horoskopy, a oslňovat lidi svými slibnými řečičkami, a přitom využívají důvěřivosti a nevědomosti naivních lidí.

     Stali se z nás omezení slepci a otupělé stádo. Raději budeme zpívat podle diktátu, oblékat se podle našeho guru a opakovat jeho slova, než abysme vyšli ven a ukázali to, co je vlastní nám osobně.
     Raději ani nepřemýšlíme a nepoužíváme svůj vlastní rozum. Stále jen kopírujeme a přebíráme témata a názory od druhých, místo abychom si k tomu došli sami svým životem a svými zkušenostmi. Takže už ani nevíme, co je pravda a co je lež. Nevidíme, že jsme pod vedením svého strojvedoucího namalovali čerta na zeď. Tleskáme těm, co o sobě nejvíc mluví na veřejnosti, přestože si z nás udělali vycvičené opičky a zapomínáme na to podstatné.

     Zapomínáme, že už ve starém Řecku si herci na pódium vždycky brali masky anebo si malovali obličeje. Každý, kdo vystupuje na veřejnosti, dovede velice precizně ovládat nejen svoji mimiku, ale také klamat tělem, a bravurně využívat tu nejúčinnější zbraň - a tím je lidské slovo.
     A my diváci? Stále jen tleskáme těm hereckým výkonům, skandujeme těm, co nejobratněji volí fráze. Nevidíme však, že se nám strefují do našich rozbolavělých duší, a do žil nám pouštějí jed v podobě úlisných úsměvů a lstivých řečí.
    
     Nevidíme, neslyšíme - obdivujeme jejich vystoupení a ještě jim platíme tučné odměny, když nám drásají svými srdceryvnými příběhy naše nitro.
Zapomněli jsme snad, že každý z nás má svůj osobní příběh?
Že žádný člověk, jak tady chodí, není bez zajímavostí....?
Že by se měla asi spíše větší pozornost věnovat těm, co méně na veřejnosti mluví, ale často toho mnohem více vědí a vidí....?
Protože ti to duchovno žijí a dokazují svým životem, a nepotřebují nikoho ohromovat, ani sami sobě dokazovat, jak jsou duchovní.
     Oni takoví zkrátka jsou. A často vidí anděly a vidí aury i další energie, jen o tom nemluví na veřejnosti. A nevydělávají spoustu peněz tím, že by ohromovali davy.
Ale když si s nimi povídáte, tak vám sdělí svůj osobní příběh. Podělí se o to, co oni sami zažili a prožili. A přitom vám možná ukápne slza. A uvědomíte si, v čem je to opravdové duchovno - ta spiritualita člověka a spiritualita duše.

      Vím, že tohle je velmi diskutabilní téma, opředené spoustou doměnek, představ ale také názorů. Kdyby to alespoň bylo, co člověk, to názor. Ale mám dojem, že čím víc čteme a posloucháme různé lidi, jejich názory, tak se nám vytrácí schopnost přemýšlet samostatně a vytvářet si svůj zdravý úsudek. Je mi jasné, že kdo nevnímá nebo nevidí energie, a nezná ještě souvztažnost karmických a duchovních zákonů, bude mít tendenci se klonit k různým názorům lidí, kteří mu budou z nějakého důvodu sympatičtí, a ani se nepozastaví nad odlišným názorem.

     Jsme lidé a jako takoví se vyvíjíme a stoupáme po vývojové příčce, anebo měli bychom stoupat. To ovšem neznamená, že děláme pokaždé správná rozhodnutí. Důsledek vždycky poznáme v životě. Jak poznáváme a zkoušíme různé variace, různé techniky a objevijeme svoje skryté schopnosti, tak se pochopitleně vyvíjíme i názorově. A tak můžeme také měnit své sympatie od jednoho ke druhému. Vždyť i to je zpočátku potřeba - vyzkoušet různé varianty. Jak jinak bysme získali povědomí a zkušenosti, než ze samotného života. K dosažení cíle nestačí jen teoreticky vědět o cestě, tou cestou musíme jít. Musíme to prožít na vlastní kůži, abychom opravdu veděli a znali, jaké to které rozhodnutí bude mít důsledky. A co vznikne, když do mléka nasypu krupici - jaký poměr a koli čeho musím dát, aby to bylo k jídlu, to si musím vyzkoušet, a musím se to naučit.

     Dělat takovou alchymii v kuchyni, aby se nasytila celá rodiny, to je přirozené. A stejně tak si většinou přejeme, aby naši nejbližší byli zdraví, zajištění a spokojení. Ano - toto je určitá forma magie. To, co si přejeme aktivuje uričté energie, a zasahuje do celého stvoření. Ale to je přirozené - když někomu přejeme zdraví, štěstí, a je to přání upřímné, je to čisté, nebo také by se to dalo nazvat bílou magií. Je to pro dobrou věc - a přitom ale respektuju zákony, a moje přání pomáhá aktivovat ty příslušné z řad andělů, aby se ten můj příbuzný uzdravil, nebo aby se mu vyřešily jeho obtíže. Nikoho neobírám o jeho způsob života, ani o jeho poznání.
Když ale budu závidět třeba sousedům nové auto, a moje závist bude tak velká, že se změní v nepřejícnost, a začnu na souseda myslet ve zlém - budu mu přát aby naboural anebo aby mu to auto ukradli - v tu chvíli už užívám magii černou, a aktivuji přitom úpně jiné entity.

     A tak mnozí používají různých magických úkonů, aniž by si to vůbec uvědomovali. A ti, kteří magické rituály používají vědomě a za účelem po dosažení nějakých úspěchů či věcí, po kterých prahnou, nehledí ani na důsledky použitých praktik. Mnozí si ani neuvědomí, že každá akce má nějakou reakci. A platí pravidlo: kdo s čím zachází, tím také schází. Tak důsledky toho, s čím kdo pracuje, se nám v blízké či vzdálenější budoucnosti promítnou. Někdy ještě na sklonku jednoho života. A některé až třeba v životech příštích, kde dokáží pořádně potrápit a člověk pak ani netuší, že si jen odžívá důsledky svého špatného roznodnutí a počínání, které kdysi udělal ve středověku, když se dal do služby silám odvráceným od strany světla. Protože tenkrtá toužil tak moc po majetku anebo po lásce své vyvolené, že k tomu podniknul určité kroky, a dal v sázku svoji víru a svou duši upsal druhé straně.

    Rituály se dělaly už v minulosti různé. A měly také různý charakter. Jako lidé často experimetujeme a zasahujeme do věcí, o kterých máme jen chabé povědomí. Hodně často překračujeme hranici mezi dobrem a zlem, a mnohdy si ani neuvědomujeme, že ačkoli toužíme po dobrém, tak svým jednáním nakonec spíš podporujeme tu druhou stranu. Také platí, že neznalost zákona neomlouvá. A to ani neznalost a opomíjení zákonů vyšších - ty se k nám vrací jako ty mlýny boží v blízké i vzdálené budoucnosti, a donekonečna nás zkouší.

   I pomystychtivost je jednou z lidských vlastností, která nás jako lidi vede k tomu, abysme vymýšleli různé kličky a způsoby, kterak těm svým vybraným objektům znepříjemnit jejich život. Ona rivalita nebo konkurence, když je zdravá, pomáhá narovnat například podmínky a ceny na trhu. Takže nakonec na tom všichni vydělají - všichni jsou spokojení, jak majitelé a obchodníci, tak i zákazníci a nakupující.
Ale pokud budu mít konkurenčí firmu postavenou jako úhlavního nepřítele, a budu ji pomlouvat, nemusím ani udělat žádný jiný rituál. Ona pomluva je jako jed, a já se tím dopouštím tvoření magie. Ale pomluva nepatří mezi to, co je pozitivní a světlé. Pomluva je jako černá špína, kterou tvořím.

    Řekněme, že v tomto životě mi to vychází, a moje pomlouvání funguje tak, že přesvědčím dav lidí. Oni uvěří těm mým výmyslům a pomluvám. A tak moje další práce a plody, nejsou už zdravé a světlé, ale pořádně zaprášené a ušpiněné. Na všem uvízla špína z těch pomluv, na kterých jsem začala tvořit vlastní firmu.
Čím víc pracuju a vydělávám, tím víc mne ta špína z počátečních pomluv bude ovlivňovat, a bude mne podněcovat k tomu, abych začala brojit proti dalším konkurentům, a proti všem, kdo se mnou nebudou sympatizovat. Zkrátka vezmu si na paškál každého, kdo nesdílí ten stejný názor jako já, protože nesnesu zdravou kritiku, ani pravdu z úst jiného člověka.
    Takže v tomto životě zemřu a zanechám veliké jmění, ale moje duše zatížená tíhou toho velikého černého mraku, kterým jsem nakazila všechny ostatní lidi, co se mnou sympatizovali. Na můj vrub padne i to, že jsem ovlivnila mínění a názory dalších mnoha lidí. A samozřejmě každý z těch lidí si ponese také svoji část z toho, že nedokázali rozpoznat co je dobré a co už je za hranicí.

    K dosažení toho, po čem jako lidé toužíme, se vymyslely různé magické praktiky a riuály. Jako lidé často zapomínáme, že se v našem životě dějí události tak, aby prověřily, jak jsme duchovně vyzrálí. Často také ty situace prověřují naši loajalitu a naši víru. Někdy jsem až příliš nedočkaví, netrpěliví, anebo jsme víru v boží pomoc úplně zapudili, a tak hledáme jiné způsoby cesty, abysme se vyhnuli svému osudu. Tak jsme si ve své malichernosti začali vymýšlet různé rituály.

    Zapomněli jsme, že by stačilo jen se zastavit. Přestat se hnát za majetkem, a podívat se dovnitř, do sebe. Omluvit se a třeba se i pomodlit vlastními slovy a poprosit za odpuštění a požádat o vyřešení té naší složité a tíživé situace. Jak často se obracíme na kartáře a věštce, namísto co bychom se obrátili přímo tam nahoru?
Tam, kde je náš domov - domov naší duše, odkud jsme si sem na zemi do života přišli některé situace prostě odžít, abychom se už konečně poučili a pochopili, jak ty boží zákony fungují bez ohledu, jsme-li tady nebo tam.
     Přestali jsme věřit tomu, co do nás pán Bůh dal, a dali jsme na sliby a na vidinu okamžitého zisku a úspěchu. Vůbec se nestaráme o to, že naše nitro chředně a chátrá. Hlavní je, že se můžeme zviditelnit, a že o nás mluví víc lidí - to se považuje za úspěch a za slávu.
     A pravá podstata? Zase nám začala někde unikat. Hroutíme se pod tíží svého života, a raději zaplatíme někomu, kdo nás toho zbaví, nežli bysme něco udělali sami. Hlavně aby to nebylo pracné, a aby nás to moc nebolelo. A tak si koupíme amulety a návody. Stavíme si domovy podle nějakých struktur, a podle diktátu, namísto co bysme stavěli a upevňovali to spojení sami se sebou a s tím, co do nás tam nahoře dali, když nás na život připravovali.

     Sami si život komplikujeme. Vymýšlením složitostí. A hlavně hledáme je tam, kde nejsou. Ztratili jsme zdravý přístup k životu. Chtěli bysme být pokornější, a tak se klaníme člověku, který sedí před námi a kterého oslavují jako věhlasnou osobu.
A projevujeme pokoru na nesprávném místě, zcela nedůstojným způsobem. Vlastně sami ze sebe jsme udělali ty otupělé ovce. To není práce těch lidí, co využívaji svoje charisma. Je to naše vlastní nesvoboda a strach jít po té své vlastní cestě - strach mít svůj vlastní názor na spoustu věcí - strach vyjádřt svůj vlastní názor - strach tvořit si svůj vlastní život opravdu podle sebe - strach zařizovat si byt podle vlastních představ a bez předsudků a bez rozličných pseudověd a názorů lidí, kteří žijí úplně v jiných podmínkách, než my tady.

    Někomu se nemusí líbit, když se věnujete svému nitru a poznáváte svoji duši. Ano, v minulosti se to nesmělo. Co se týkalo duše, patřilo do oblasti církevní. Není se čemu divit. Panoval a šířil se strach a obavy z tajemného a neznámého. To naše nitro je totiž jako pandořina skříňka. A zase - každý má jednu takovou v sobě. Ale není důvod ji otevírat předčasně anebo dělat nějaké rituály, aby se vám to otevřelo.   
     Každý má svoji svobodnou volbu, právo se rozhodnout, čím se bude zaobírat ve svém čase, a co bude studovat. Když se někdo pustí do sutidia sama sebe, to není magie, ale je to jako když se vydáte na cestu kolem světa, kde objevujete pořád nějaká nová zákoutí, a při překážkách poznáváte svoje schopnosti - odvahu, elán, a schopnost se poprat se nepříjemnostmi a také učit se stále nové a nové věci.
     Dopředu nikdy nevíte, co tam zvenitř na vás ještě vykoukne. Jaké další věci ze své minulosti máte v sobě ještě uschované. Kolik třeba ještě strachu budete muset překonat, než se skutečně osvobodíte od cizích názorů, než si vůbec dovolíte hájit svůj vlastní názor a své vlastní osobní zkušenosti a prožitky, a budete schopni a ochotni s tím, co je vaše vlastní stát, abyste si to uhájili navzdory většině.

     Máte pocit, že je něco špatného na tom, když člověk cvičí a učí se ovládat ty svoje nižší lidské vlastnosti? Když se učí na svém životě poznávat a svými prožitky ověřuje pravdy a odhaluje lži a dogmata? Copak je špatného žít a pracovat tak, abych si udržela zdraví a vitalitu, a pomáhala s tím také svým blízkým?
Copak Bůh vydal nějaký certifikát nějakému institutu, nebo povolení nějakému jednotlivci na tomto světě?
Vždyť všichni jsme lidé - takže všichni máme nějaký ten vroubek - a své kladné i záporné stránky. Všichni jmse byli vyvoleni, abychom žili v tuto dobu na této zemi.

    Myslím, že už jsme opravdu hodně daleko od doby náboženských a jiných diktátů, a že už bysme opravdu konečně mohli začít uvažovat a přemýšlet každý sám za sebe. Udělat si svůj názor podle toho, jaký je můj pocit, a ne podle toho, kolik to má sympatizantů.
   Když cvičím, je prakticky jedno, jaký styl a druh cvičení vyhovuje mé fyzické kondici. Mám svůj oblíbený styl způsoby cvičení, při kterých součassně můžu zapojit vědomí a vnímání pro energie. A můžu s nimi dál pracovat podle svého pocitu a potřeb. Tím nic neporušuju, ani nenarušuju nikomu jeho cestu.
Největší tajemství se skrývá v nitru každého člověka. Ale ne v hlavě.

   Proto do bílé magie patří práce na sobě - objevování sebe sama, sebezušlechťování a využívání toho, co mi nahoře dali do vínku k tomu, abych mohla tady žít, pracovat a používat v životě. Pořád ale zůstáváte zodpovědní za své reakce, za jednání, za činy, a to všechno se vám přičítá na vrub - na váš osobní účet. Vidět, slyšet hlasy nebo vnímat energie a bytosti, to samo o sobě není dobré ani špatné. Dobré nebo špatné z toho děláme zase jen my lidé.

   A pokud se vám otevřel, anebo teprve otevírá vidění toho světa, tak věztě, že se od vás očekává také plná zodpovědnost za všechno, co v životě kdy uděláte. Každý čin bude po zásluze odměněný - jestli klandě nebo záporně, to už záleží na tom, jaké ty činy budou mít naplnění.

   Životů žijeme hodně na to, abychom se duchovně povznesli - abychom vyzráli a zmoudřeli. Moudrá poučená duše se dovede v životě poprat s různými těžkostmi, a nemusí se uchylovat k magii. Ani proto, aby zajistila své rodině obživu a zázemí.   Moudrá vyzrálá duše má totiž trochu jiné priority, a také způsoby a techniky práce. Rozhodně nepoužívá tajemných magických rituálů, protože ona už je poučená a ví, že každý strom nemusí nést sladké zralé plody, a že po magii jsou ty plody hořké a tvrdé, a ty sbírá po dalších několik životů v podobě těžkostí a nepříjemností. Vymotat se z tak zamotaného kruhu vyžaduje hodně úsilí a odhodlání, abyste se pak dostali zpátky na tu stranu světla.

Zkuste si představit, že jste majitel velké usedlosti - sedlák, který vlastní velký statek, a také má lidi na práci - pacholky, děvečky - zkrátak služebnictvo, které se vám stará o váš majetek a pracuje na vašich polnostech, obhospodařuje váš majetek, abyste se vy měli dobře. Vy jako pán jim sice platíte nějaký peníz za jejich práci, ale ne každý je ochotný se s tímto stavem smířit. Někde v nitru vás nenávidí a závidí že vy máte, a on je jen pacholek, který musí dřít na cizím. Ale tento stav se nezmění až do konce vašeho života.

    Vy jako zámožný člověk jste si ničeho ani nevšimli. Ani si neuvědomíte, že by vás mohl někdo nenávidět za to, že máte peníze a majetek. Chovali jste se tak, jak jste se chovali - někdy třeba mile, jindy ve zlém jste řešili spory mezi svými blízkými. Zkrátka žádným svatouškem jste nebyli.
    Chodili jste sice každou neděli do kostela a zpovídali se, abyste ulevili své duši. A žili jste tak, jak jste žili. Neviděli jste celý ten obraz svého života, ani jeho dopady. Ty jste schopni uvidět, teprve až odložíte fyzické tělo, a jste znovu jen tou duší, bez omezení lidských smyslů. V tom okamžiku, když jste odložili tělo, a už vás nesvazují pozemské věci, jste schopni vidět zpětně úplně vše, co jste prožili za ten svůj pozemský život. Jako byste se dívali na divadelní hru, nebo na film.

   Vidíte jednotlivé herce - lidi, s kterými jste se v životě setkali, a vidíte také sami sebe a tu svoji roli. Když se díváte na ten film, tak vám dochází, jak jste byli slepí, a jak jste jednali neuváženě v mnohých situacích. A jak jste žili obklopeni bohatstvím a blahobytem, vůbec jste nevěnovali pozornost ničemu jinému. Váš život byl zaměřený jen na to jediné. Jste jako herec, který odehrál svoji původní roli, a touží po nové - po další. Ještě to jednou zkusit - prožít něco dalšího, a něco jiného.
    A tak dostanete od režiséra další roli. Tentokrát budete vystupovat a vyzkoušíte si roli chudáka. Nebudete mít žádný majetek. Budete muset pracovat na cizím, abyste si vydělali pár korun na chleba a neumřeli hladem. A pro pořádek, v roli toho vašeho nadřízeného bude ten, kdo v předchozím životě byl váš poddaný a k smrti vás nenáviděl. Zkrátka role se vyměnily.
    Jenže vám to začne vadit. štve vás, že vás někdo pořád sekýruje, a že musíte otročit a dřít na cizím poli, a že si nemůžete dovolit žít svobodně a dělat, co se vám zachce. A začnete tomu pánovi závidět. On z té své předešlé role má v sobě ještě vůči vám nenávist. A tak vám dává tu nejhorší práci, neplatí vám dostatečně. A nejradši by vám nedal vůbe žádnou výplatu. Protože vás z duše nenávidí, nepřeje vám nic dobrého. A tak dělá všecho možné, aby vám ten život ještě víc znepříjemnil.
   On má v sobě nenávist, a vy si v sobě tvoříte závist. S tímto pocitem, odejdete ze života. Odložíte kostýmy, odložíte role, a zasednete zase u dalšího filmu - jenže to už je další, druhá část. A vy tam vidíte svoji další roli, a vidíte už také, co jste v ni zvorali.

   I duše když odloží tělo, tak jí zůstává svědomí. Jenže bez těla je to spíš ono vědomí - kdy ta vaše duše už ví, že něco pokazila. Ta závist a nenávist je jako dva pytle cementu, které ji trápí a trýzní natolik, že znovu prosí o další příležitost - o další roli - a další život.
   Slibuje, že tentokrát už to opravdu zvládne, a už se nenechá ovládnout ani nenávistí ani závistí. A slíbí, že pomůže i tomu druhému, aby si také vyčistil to své konto. A tak po dlouhém rokování a rozhodování komise rozhodne: ano - dostaneš další roli.

   Tentokrát se narodíte úplně v jiných podmínkách - ve společnosti, kde máte oba dva stejné šance.
   Je to také to sociální zřízení - stát, kde můžete svobodně podnikat a pracovat a vytvářet si svoje zázemí. Každý může mít svůj vlastní dům a vyb udovat si to, po čem jeho duše touží. A tak chodíte do školy a studujete, abyste byli vzdělaní a rozvinuli svoji inteligenci, a abyste si mohli zařídit svůj vlastní byznys a firmu. V určité etapě potkáte člověka, který je vám krajne nesypatický. Neskutečně vám vadí, štve vás, že má úspěch.
   Ale ani on nesdílí sympatie k vám. A tak začne vymýšlet, jak vám znepříjemnit život. Ale udělá to obratně. Nevytasí hned všechny karty na stůl, ale taktizuje, tak, aby si vás nejdřív získal - abyste s ním začali sympatizovat. Řekne vám takové věci, kterým vy uvěříte, a vezmete si je za své - jeho motiy, jeho způsob práce. A začnete ho nějakým způsobem kopírovat, abyste se mu nejdřív vyrovnali. Ale někde v nitru ta vaše závist pracuje. Nejdřív v mezích normálu.
   Ale jakmile se dostanete na úroveň toho člověka - jakmile máte to, co on a můžete se s ním srovnávat, tak vaše závist způsobí to, že začnete přemýšlet, jak toho dotyčného sesadit - jak mu zatnout klín do živého. To znamená nějaký způsob, abyste mu zničili jeho pozici a připravili ho o firmu a o zaměstnance. Vaše závist, kterou nemáte pod kontrolou, začala pracovat až příliš. A vy jste neodolali. A tak podnikáte takové kroky, abyste se dostali do takové pozice, v které budete mít větší moc a větší pravomoci.

   Jste ambiciózní, ale až příliš. A tak tomu záměru - zničit konkurenci - věnujete prostě vše - celou svoji duši. Všechno, co děláte, podléhá jedinému - získat ještě větší moc - rozhodovat o tom, kdo bude mít práci a kdo ne. Komu může firma prosperovat a komu ne. Nehledíte na pravo ani nalevo, a jdete si za tím svým. Ani jste si nevšimli, že znovu jste přestali dodržovat to, co sjte slíbili.
   Znovu tu svoji roli přehráváte ve zlém světle. A čím usilvněji hrajete, tím většímu zlu také napomáháte. Zatímco jste tam nahoře, než jste tuto roli a tento život dostali, slíbili, že už ten kruh přetnete a že se ovládnete. Ale nestalo se. Podlehli jste. A tak na sklonku života, to vaše duše už nevydrží. Už je příliš zatížená těmi všemi negacemi - závistí a nenávistí, chamtivostí, a bůhvíčím vším ještě. Ale nejsou to pouze a jenom ty vaše osobní lidské vlastnosti, kterým jste podlehli, ale jsou to také ty negativní vlastnosti, které jste vybudili u dalších lidí - u těch, kterých se vaše počínání určitým způsobem dotklo.

   Je to jako by se na člověka najednou navalila obrovská hora - balvan, vytvořený z bláta a špíny - zhutnělé energie, které ale nikdo nevidí. Ale duše to vnímá a cítí - a tělo onemocní. Najednou se objeví jako hodně vážná nemoc. Kde jsou v tu chvíli všechny ty ambice? Kde je závist, zášť a nenávist, které člověk po řadu let využíval k tomu, aby něco získal, aby něčeho dosáhl?

    Všechny ty negace se zhmotnily a projevily se jako nemoc přímo na vašem těle. A tak chtě-nechtě musíte povolit a popustit opratě, abyste si zachránili život, budete muset všechny své ambice věnovat něčemu jinému - a soustředit se na léčbu a na své zdraví. Ani nemusíte vědět, ani tušit, že to všechno začalo už hodně dávno - kdysi, když jste hráli zcela jinou roli, v jiných podmínkách. Důsledek toho, co jste tenkrát odehráli špatně, máte teprve teď zpátky, a odžíváte si je jako bolest a nemoc fyzickou.

   Je to jen malý nástin toho, jak na nás naše činy jednoho dne dopadnou. Všechno se nám vrátí jednou zpátky - to dobré, ale i to špatné, co jsme kdy udělali.
Každá zahraná role - každý život má proto velký význam z pohledu našeho vnitřního zrání. A většinou se nás v životě nejvíc dotýká a nejvíc nám vadí právě to, co jsme sami už někdy dřív udělali. Už totiž víme, že tohle znovu udělat nesmíme - zabíjet a okrádat druhé, že to není správné. Lhát a nařizovat lidem, co si mají myslet, to také není zrovna ta správná cesta.

   Víme to - většina z nás to ví. A přesto to pořád děláme dál. Jen to umíme lépe skrývat a sami sebe obelháváme, že jsem jiní a lepší a že žijeme v lásce, protože na nikoho ani nezvýšíme hlas. Opak je ale pravdou. Ona i ta opravdová láska dovede být přísná tam, kde je to zapotřebí. S úsměvem a pohlazením nenaučíte všechny lidi, udržovat pořádek a respektovat vaše hranice. Někteří jsou jako vši v kožichu, a když nechcete být pokousaní, musíte rázně zakročit.

   Ale věřím, že to brzy už začneme rozeznávat - a že nám všem dojde, co to znamená být opravdu laskavý a láskyplný, a co se tak jenom tváří. Ostatně karmický zákon funguje a na tom se nic nemění napořád: "Kdo s čím zachází - tím také schází."

    Když se tak probírám zpětně svým osobním vývojem na životní cestě, a slyším některé názory na emoce a pocity, říkám si: "Zaplaťpánbůh, že pořád ještě něco cítím. A že můžu prožívat svoje emoce a pocity vědoměji, nežli kdy předtím."
Když se rozhlédneme kolem, ze všech těch názorů a postojů vzniká dojem, že cítit a mít emoce je jako špatný sen. Jako by bůh chtěl, aby z nás místo lidí byly bezcitné cvičené figuríny, zavřené do své ulity, oddělené od veškerého světa, od ostatních lidí, od života.
    Tak moc se nám chce utíkat do přírody - pryč od ostatních lidí. Daleko od společnosti, do které jsem se narodili. Chtěli bysme za sebou zanechat všechny ty nepříjemnosti, co jsou s tím spojené.
    Naučili jsme se vyhýbat - uhýbat tomu, co skutečně cítíme. Učíme se utlumovat v sobě to, co je nám jako lidem přirozené a dané. A přestáváme používat zdravý rozum. Raději, než bysme přemýšleli, jak se domluvit s partnerem a vyřešit momentální problémy, raději zalézáme do koutku a ulítáváme v meditacích do snových světů - jen abysme byli co nejdál od tohohle bolavého údolí. A když se vrátíme zpátky, a musíme zase mezi lidi, tak si raději říkáme, že tohle není skutečnost - že je to jen sen, který žijeme. Anebo vlastně že ani nežijeme - že jsme si to vysnili a jen sníme.
   Ano, v podstatě ano. Ten, kdo neprožívá, kdo nic necítí, tak jako by ani nežil. Je jako ochromený. Jako omámený, co se pohybuje začarovaným lesem ve strachu, a v obavách, že jakmile za dalším stromem na něj něco houkne, tak se z toho sesype.

   Už na základní škole jsme se jako děti učili, že máme pět základních smyslů. O tom šestém teď mluvit nebudu, i když o něm není pochyb, že ho někdo má rozvinutý, a někdo zatím ještě ne. Tne šestý smysl je něco jako zub moudrosti - někomu v životě vyroste, někomu ne. I bez něj se dá žít, protože člověk má ještě plnou pusu těch ostatních zubů.
   Bez zubů se těžko žije. I když i ty zuby se dají nahradit umělým chrupem, tak svoje pocity a emoce ničím jiným nahradit nelze. Anebo že bych se mýlila? Že by se daly pocity a emoce nahradit nějakou poučkou? A místo toho strachu, který člověk má z výšek, tak si to odůvodní tím, že je to iluze - je to klam - že si to vymýšlí? Když se vám nohy podlamují ve strachu a obavách, můžete sami sebe vyburcovat k odvaze a překonat ten strach, abyste se dostali na místo, kde se budete cítit opravdu bezpečněji.

    Ale co když vám z čista jasna přijednou oznámit, že váš blízký měl nehodu, a na místě zemřel? V takové situaci jsou veškeré teorie a názory tytam. A jestliže jste několik let trénovali sebeovládání, tak v tomto případě, propuknou všechny ty utlačené a udupané emoce a pocity na povrch a bude to jako sopka, co všechn ose povalí ven - lítost, smutek, ale třeba i vztek že to nemůžete vzít zpátky.
     Jeden blesk z čistého rázem protne veškeré letité snažení o potlačení toho, co je nám lidem přirozené a dané. Ne to si nevymýšlím - jen čerpám ze svého života - z poznávání a z přímé praxe. Za život si člověk prožije mnohé situace. Někteé jsou příjemné, a některé by raději vyměnil. nebo přinejmenším neopakoval. Vždyť kdopak by se chtěl vracet do bolavých a citlivých situací?

    Možná jsme tak trochu pozampomněli, že jako lidé máme smrtelné těla. A strašně se bojíme toho, až přijde náš čas. Není to zrovna příjemná představa, když nevíte, co bude dál. Ale ani když to víte, že ten život tam dál po smrti těla pokračuje. O to větší máte ne strach z toho, co bude tady na zemi, ale jste více obezřetní v tom, co děláte. Stavíte se mnohem zodpovědněji ke svému životu a k tomu, co prožíváte.
    Smyslem života na zemi není potlačování a utlumování toho, co nám bylo dáno do vínku jako dar - jako náš vnitřní průvodce, kterými emoce a pocity skutečně jsou. Smyslem je pochopit odkud se vzali - proč třeba máme nepříjemný pocit a proč se bojíme.
    Ani potlačená lítost nepřináší do života moc uvolnění. A z přílišné pokory také bolí kolena. Někdo je pokorný málo, někdo naopak příliš. Kdo jak to u sebe má - na to si musíme přijít.
   Ono tělo nám dává jasné signály. Porozumět jim, to je na samostudium na několk let. Za čvrt století života toho člověk dost prožije a pozná. A když žije mezi lidma, když si všímá, má mnoho cenných podnětů.

   Kdysi dávno, když jsme začala studovat střední školu a založila si svůj první zápisníkový sešit, mi přišlo do hlavy moudro: "Život není o filozofování - život se musí žít."
   Bylo mi asi 15 a měla jsem život před sebou. Kolik toho člověk opravdu ví a zná, když je v pubertě? Je plný snů a plánů, plný teorie. Ale praxe žádná. Ta přichází až žitem, lety a zkušenostmi.
   Teď postupně začínám bilancovat - a to, co mám, jsou moje vlastní prožitky, které se nedají na nikoho přenést. Někdo vám může ukázat jen cestu, ale dál už musíte jít sami. Ten někdo byl pro mne zezačátku člověk - lidé. Stejně jako každý jsem chodila do školy, studovala, učila se praktickým dovednostem, abych se mohla uplatnit v práci, a mohla si vydělávat poctivě na chleba.

   Ve škole vás učí učitelé, profesoři. Doma rodiče a prarodiče. Pak i vaše děti vám dávají takové ťafky, že někdy nad tím až rozum tuhne a dech se tají. Ale to je život. Kdy vás známí povzbuzují, a dávají vám různé rady.
    Pak ale stejně pochopíte, že se budete muset pustit a jít dál už sami - podle svého citu, podle toho, co vám velí to vaše srdce - ne návody a rady jiných. Oni váš život nežijí. To vy sami si na své vlastní kůži budete muset prožít a zakusit co je pro život, a co není. Podle svého vlastního mínění, a hlavně podle svých prožitků, pocitů a emocí.

   Pocity a emoce jsou pro mne jako pro turistu je mapa a buzola. Díkybohu, že jsem je nikomu nedala. Díkybohu, že je mám a mohla jsem se učit, jak je používat a jak s nimi ve svém životě pracovat. Tak je používám, jak nejlíp to jen jde. Někdy musím zabojovat, jindy je to jako procházka po krásné stezce bez kamení, které je potřeba překonat.
  A věřte nebo ne - může se to naučit každý. Jen se nesmíte bát otevřít tu svoji pandořinu skříňku - nesmíte se bát slz - a nesmíte si nic nalhávat. Musíte se naučit být sami k sobě upřímní. Vždyť přiznání - je nejen polehčující okolnost - ale je to cesta kupředu ke své duši - a chcete-li to naplno - je to cesta k Bohu.

Každý má nějak nastavené měřítko hodnot. Většinou každý, kdo začal podnikat ve službách, musel si také stanovit cenu za svoji práci. Nebyly u všech ceny stejné. Leda tak za totalitního režimu - stálo všechno stejně, ať už si to člověk pořídil v zapadlé vesnici, kde lišky dávají dobrou noc nebo v Praze.
Ceny byly jednotné, a platy se stanovovaly podle stupnice dosaženého vzdělání. Tak to prostě bylo. Neexistovali prakticky volné vzdělávací kurzy jako dnes. Lékaři a stejně tak i učitelé byli zařazováni na obvody podle potřeby, a ne podel toho, kde se narodili a kde žili.

Vzdělávání bylo umožňováno pouze vybraným, a to v rámci zaměstaneckého poměru. Nebylo možné si ani tak jednoduše zvolit školu, kterou by člověk chtěl vystudovat. Musím říct, že kdyby nebylo "tlačenky" a snahy rodičů, tak bychom s mými sourozenci asi zůstali bez vzdělání. Ne snad proto, že bych se neučila a měla špatné výsledky ve škole, ale čistě proto, že táta položil komunistickou knížku a vzdal se svého krátkého členství ve straně po invazi v 68.
Nikdy bych už nechtěla znovu to období prožívat ani opakovat. Striktně bylo všechno dané a když se někdo vzepřel a nehodil se do tabulek, tak se vymyslely páky, kterými se zenpříjemňoval život celé rodiny. Z karmického hlediska jsme si tím i my něco řešili a učili se - jako jednotlivci i jako rodina v rámci společnosti.

To že jsme se museli uskrovnit, a často srazit paty, sklonit hlavu a pokorně přijmout to, co do života přišlo, nebylo známkou toho, že bychom si nepřáli žít spokojeně a mít, co se nám líbilo či co jsme si přáli. Leč všechno mělo svoje meze. A každý se musel přizpůsobit - nebo řeknu to jinak: žít až do výše svého příjmu.
Ten, kdo byl šikovný a zručný, si pak svojí pílí třeba i nějakou tu korunu přivydělal. A tak mohl své rodině dopřát třeba o něco víc dárků pod vánoční stromeček.
Byli to většinou lidé, co ovládali řemesla - malíři, zedníci, anebo třeba švadleny. Za poskytnutou práci náleží odměna - tak to je v pořádku. A kdo neuměl řemeslo, tak měl zase třeba zahrádku či kus pole, kde si pro svoji potřebu pěstoval zeleninu, a přebytky mohl prodat. A tak dále. Zkrátka všechno mělo nějakou hranici a mez. Rodina se musela sakramentsky obracet a převracet každou korunu.

Kdo měl nebo má děti, tak ví, co to vezme starostí a také kolik peněz stojí oblečení, boty a školní pomůcky. Vždyť ty děti rostou jako z vody, a v některém roce to často je tak, že koupíte jedny boty, a za 2 měsíce jsou malé a musí se koupit nové. To samé se zimní bundou a dalším oblečením. Nehledě k tomu, že u živějších dětí není problém ty nové věci docela rychle zničit, roztrhat anebo ztratit.

Také jsem měla děti malé, takže vím, co všechno to obnáší, než vyrostou a vyletí z hnízda. Ani po 89.roce se v tomto směru moc nezměnilo, a musela jsem opravdu hodně počítat, abysme vůbec přežili od výplaty k výplatě. A to jsem dělala na živnostenský list. Vím, že v centru Brna měli ceny značně vyšší, nežli jsem si účtovala já sama. Ano, oni museli mít zaúčtované v cenách celé zázemí, včetně rezerv. Protože musela výplatu dostat jak majitelka firmy, tak mistrová a ještě zaplatit prostory v centru města, kde byly vždycky vyšší ceny za pronájem.

Neměla jsem nikdy nouzi o práci. A zákazníci chodili rádi, posílali svoje známé a ochotně přijížděli i na druhý konec města, když jsme se přestěhovali. Ceny jsem si nikdy nedovolila zbytečně zvyšovat. Proč taky? Necítila jsem to jako správné, ačkoli jsem svoji práci dělala poctivě a ráda, neviděla jsem důvodke zvyšování cen.
I když bych mohla.

Naučila jsem se, že když něco potřebujeme do domácnosti, musím o něco víc zapracovat, abych si na to vydělala. Pak jsem šla na svůj první kurz s duchovním zaměřením a zaplatila za první víkend tři a půl tisíce korun. A o pár stovek víc jsem pak dala za pokračovací kurz. Byla to darda už v té době. Ale co by člověk neudělal pro své zdraví a poučení?

Peníze na ty dva kurzy jsem samozřejmě musela vydělat tvrdou prací. To znamená pracovat od rána do noci, a také soboty a neděle. Takže rodina musela jít bokem a musela jsem ji v tomto směru tak nějak obrat o svou pozornost a o svoji účast.
Dalo by se říct: každý sranda něco stojí. A když člověk něco chce, musí si to zaplatit. Ale co když je člověk v nouzi - jak po stránce zdravotní, tak po stránce materiální? Někomu je opravdu velmi mizerně, a nemá prostředky na to, aby si zaplatil tak drahý kurz anebo šel na tak drahou terapii? Někdo může mít jiný názor, ale já nejsme zastáncem toho, aby člověk namísto zimního kabátu, který potřebuje, šel a vycáloval tučnou částku za kurz nebo terapii.

Možná to mám jinak postavené. Ale myslím si, že obohacovat se na neštěstí druhých a vydělávat na tom, není lidské ani etické. Ať se na mne zlobí někdo nebo ne. Nejsem zastáncem drahých kurzů ani vysokých cen. A i kdybych neměla na chleba, nebudu nešťastným a zlomeným lidem, kteří potřebují pomoc, účtovat cenu, která se bezmála rovná polovině minimálního měsíčního platu.
Vím, že je tu větší procento lidí, kteří nemají vyšší plat, než je minimální mzda, a žijí na hranici sociální bídy. Ano, je to tak.

Spousta lidí hledá pomoc. Spousta lidí se snaží pochopit, najít vysvětlení pro své neštěstí. Spousta lidí hledá cestu ze svého trápení a neštěstí. Spousta lidí se snaží pochopit smysl a účel svého života. Když je na jedné straně poptávka, tak na druhé straně se vytvoří nabídka. Ano, i ta nabídka tady existuje. Má různé přízviska, různé podoby i různé nápně. A v čem se také různí, jsou ceny.

Nemyslím si, že drahé kurzy anebo terapie jsou v něčem lepší a účinnější, nežli ty levnější. Spíš je to o tom, kdo má jak nastavené parametry, a kdo má jak silné sociální cítění. Vím, kolik stojí času a práce vydělat v normání práci stovku. A vím jak je snadné ji utratit. Vím, kolik stojí náklady na provoz domácnosti a na normální živobytí. Ale to, že jsem si sama na své kůži prožila těžkosti a dovedla se s nimi poprat a díky tomu se něco naučila a něco pochopila, mi nedává ještě právo lidem odebírat peníze, které potřebují pro sebe a pro svoji rodinu na oblečení a na jídlo, na nájem a na energie. Vždyť všichni víme, kolik to všechno stojí.

Nechci a nebudu roztáčet další spirály inflace. Mám ceny nastavné tak, aby to bylo dostupné. A aby když se někdo rozhodne přijít, aby to nezatěžovalo rodinný rozpočet.
Jsem zastáncem toho, že věci duchovní by měly být cenově dostupné. A rozhodně by neměly vysoko převyšovat průměrnou mzdu těch lidí, kteří každý den chodí do zaměstnání, kde pracují třeba ve výrobě. Vždyť ani ten, kdo ví o něco málo víc, nemá patent na rozum, a není ničím výjimečným, než dělník, a než každý jiný člověk. Je to můj názor a vím, že s tím nemusí každý souhlasit. Já to mám tak nastavené. Ne proto, že bych pochybovala o hojnosti, ani proto že bych si něco chtěla odpírat. A není to ani o tom, že bych si chtěla hrát na zajímavou.

Vyšla jsem z prostého prostředí a nemám pocit, že bych o něco přišla a něčím strádala. A moje babička - ta žila ještě v nuznějších a chudších podmínkách. Ale to, co panovalo i přes to všechno v té rodině, to se penězy zaplatit nedá.
Až životem se člověk naučí a zjišťuje, co má skutečně pro něj tu opravdovou a neměnnou hodnotu.
Peníze mají sloužit k tomu, abysme si za ně koupili jídlo, ale také oblečení. Abysme nechodili nazí anebo v roztrahných šatech. A abychom vzali své děti na výlet, vyjeli s rodinou na dovolenou. A ne aby člověk to, co ušetří či vydělá obratem vydal za to, co by mělo být každému dostupné - za přístup k energiím a informacím pro léčení a uzdravení.

Odpustky - ty už tady kdysi byly. Už jednou jsme si kupovali vysvobození pro svoji duši. Kam to vedlo? Víme všichni - ještě k většímu znevážení lidské důstojnosti a prostého obyčejného života.
Místo toho, co bychom už konečně pochopili, znovu jako lidstvo jsem se do těch sítí zase začali zaplétat.

Kde je původ toho všeho chaosu?
Je to v nás - v každém - a v našich morálních hodnotách.
Míra hojnosti netkví v drahých věcech, ani v počtu cizokrajných dovolených. Nejsou to oni, kdo si účtují vysoké ceny za něco, co není jejich vlastnictvím. Ale je to o nás o každém. Je to o tom, kdo je ochotný platit ty vysoké sumy za to, aby se mu ulevilo. Aby dostal adekvátní rady a pomoc.
I tohle budeme muset jako lidstvo ještě pochopit a přehodnotit, abychom se duchovně mohli posunout o krok dál.

Jsem realista
- v životě jsem se musela naučit i počítat. Peníze k životu tady patří. A musím si spočítat, kolik vydělám a co si z výplaty můžu pořídit, abych se nezadlužovala. A když mi nestačila výplata na vybavení domácnosti a na běžné živobytí, musela jsem se postarat a začít pracovat o to víc, abych si na to vydělala.
I když na jednu stranu mám v sobě odmalička silnou víru a úctu k tomu, co je mezi nebem a zemí. I když můžu vidět a slyšet anděly, přesto co se týká práce, starosti a péče o domácnost a věci pro běžný život, stejně jako jsou finance - musela jsem se naučit se s tím vším popasovat já. Nedělali to za mne andělé. Já si musela spočítat v hlavě, že jedna a jedna jsou dvě. A že když něco chci a potřebuji, tak že pro to také musím něco udělat.
Mám ten svůj šestý smysl, a svůj vnitřní hlas, ale k tomu, abych něčeho dosáhla, a potažmo vyřešila související problémy, nestačí jen sedět, meditovat a nevšímat si toho, co mne v nitru vyskakovalo a hryzalo jako problém. Kde mne tlačila bota, tam jsem to musela řešit. A věřte nebo ne, bylo toho opravdu dost a dost.
Každý člověk si tu a tam dělá s něčím starosti a má těžkou hlavu z věcí, se kterými si nedovede poradit. Není to proto, že by byl divný nebo neschopný. Je to jako když chodí v botách, které ho tlačí. Ale neví, co s tím. A tak o tom začne mluvit. Mluvíme vesměs o tom, co nás trápí a co nás tíží. Protože čekáme, že nás někdo vyslechne a pochopí, anebo že nás povzbudí.

Život je propleten spoustou takových různých událostí a situací, že se do nich úplně klidně můžeme zamotat a pak se v tom plácáme jako ta moucha, co se chytila do pavoučí sítě a chce se zachránit. Ale čím víc sebou mrská, tím víc se na ni lepí další nitky, a víc a víc se zamotává. A když se nebude mrskat a nebude se snažit se z té pasti dostat, a neudělá vůbec nic pro svoji záchranu, může se stát, že svůj problém nevyřeší a umře ještě dřív, nežli se objeví pomoc a záchrana.
Člověk není moucha. A tak když má problém, tak o něm přemýšlí, a také oněm mluví s lidmi, ke kterým má důvěru. Někdy už tím, že svůj problém ventiluje, a neuzavírá se do sebe, začnou se věci hýbat a řešit. Když nemluví a uzavírá si to v sobě, tak to zůstává uvnitř jako časovaná bomba.
Ale když je připravený a chce to začít řešit, začnou mu do cesty přicházet situace, lidé a náměty, z kterých může čerpat a použít jako vzor pro řešení toho svého trápení.
Jenže není každý člověk na sebe tak tvrdý, aby dokázal ty patřičné kroky udělat, aby změnil sám sebe jako mávnutím kouzelného proutku. Kdyby to tak fungovalo, ubylo by různých profesí. A hlavně nebylo by zapotřebí terapeutů a každý by si dovedl poradit sám od sebe.
Pravda je taková, že ne každý má v sobě takovou dávku odvahy, aby vždy dovedl překročit ty staré hranice. Ono překonat svůj strach a obavy, je někdy těžší, než se vyhrabat z močálu. Vždyť i ta zamotaná muška v pavučině, i když by si řekla: chci se z toho dostat, tak většinou nemůže, protože má daleko k pevné zemi a navíc má křídla slepená.

Člověk v problémech je jako ta muška, chycená do pasti. Někde v hlavě si řekne: chci z toho ven. Ale nedokáže si sám pomoct. A tu nastupuje další člověk - ten, který už má za sebou podobný problém vyřešený. A tak může poradit jak na to - ale také podělit se o svoje osobní zkušenosti. Dovede nejen pochopit, ale také poradit a pomoct. Když máte za sebou zdolání vysoké hory, tak už znáte také úskalí, kterým jste byli vystaveni, a co se všechno může stát - to víte už také ze své zkušenosti.
Říkat si: problém neexistuje - to není řešení. Nejsme mouchy - jsme lidi a měli bysme se naučit jak se s těmi svými těžkostmi poprat. Naučit se věci neodkládat, ale vidět, kde za ten správný konec vzít, aby se ta síť rozmotala a my mohli životem dál jít.
Obracet se zády k tomu, co mne v nitru trápí a užírá - tím se ještě nikdy žádný problém nevyřešil. Jen se odložil - odsunul se o kus dál, ale nezmizel mi z cesty.

A já - tím, že jsem se postavila zády, jsem udělala jen jednoduchou věc - oklamala jsem sebe samu tím, že jsem si začala říkat: nemá to smysl. Nic neexistuje. Žádný problém není. A tak jsem začala zadupávat svoje nitro - svoje svědomí a svoje pocity kamsi hluboko, abych k nim nemohla.

Na co pocity? Proč emoce? Vždyť se všude říká, že z nich jsou nemoci. Tak proč bysme měli cítit něco jiného, než co chceme? A co nechceme - je snadnější říkat: vždyť to neexistuje. Neexistuje strach, neexistuje smutek, neexistuje žal.
Tak v tomto módu můžete fungovat třeba i několik let. Ale ne navždy. To, co nás má potkat a co se máme naučit překonávat a řešit, nás jednoho dne dostihne.
Jenže jak to na začátku byla prkotina, pak už je to hodně velký náklad. Dokud to byl košíček, dalo se s tím snáz něco udělat. Ale pak už je to opravdu veliký náklad - a než ho rozeberete a uklidíte smetí z té korby, to už vezme víc času a také úsilí. No a možná budete potřebovat najmout si někoho na pomoc.

Každý problém má řešení. A když už do toho spadnete, musíte začít jednat. Ne si zakrýt oči a namlouvat si, že to přejde. On totiž problém sám od sebe nezmizí. A když se na něj dovedu podívat - když se před něj dokážu postavit a vzít ho za správný konec tak, abych ho vyřešila, budu mít nejen dobrý pocit z toho, že se dovedu poprat o to, co k životu potřebuju, ale pozvedne mi to také sebevědomí. A příště, když přijde nějaký další problém, tak nebudu mít strach a dovedu se tomu postavit a bez odkládání a lelkování to budu řešit. A budu vědět, že se to dá zlvádnout - a že na to mám.

Díky Bohu, že andělé nám s tím pomáhají.
Kdo je vidí a slyší jejich dobré rady, ten se nemusí bát, že by ho nechali jen tak na pospas. Andělé vždycky pomůžou, když člověk do řešení těch svých trápení jde s odvahou. Oni nejsou těmi, kteří by nás mátli a stahovali z cesty. Ale naopak - odvahu posilují a dodávají energii, aby to člověk zvládl překonat.
Poprat se se svým osudem, i to může být někdy těžké. A změny někdy bolí.
Ale z té bolesti rodí se nový člověk a přichází nové poučení

   Frustrace a nepříjemný pocit viny, když si dovolíte uvolnit se a jen tak být a jít a zrovna nedělat nic, co by prospělo někomu jinému ve společnosti.
Znáte takový pocit?
Já osobně moc dobře. Byli jsme tak vedení výchovou. Naši rodiče jistě nechtěli, aby z nás byli flákači a povaleči. Ale i v křesťanské výchově platilo: 6 dní pracuj, a den sedmý zasvěť Bohu - odpočívej a věnuj se rozjímání.  Nevím, kdopak se tomuhle naučil, já tedy rozhodně ne.
    Zná to asi hodně žen mé generace, když se po revoluci rozevřela brána svobodného volného podnikání, a měli jsme děti. Peněz bylo málo, a když chlap málo vydělával, a ženská si zařídila živnost, tak se v podstatě ani nemohla zastavit. Pořád byla nějaká práce když ne doma, tak pro cizí. Mezitím nějaké to vzrůšo, zábava, pak třeba doplňkové kurzy a semináře. Lítali jsme od jednoho ke druhému, a dělali co jsme mohli, jak nám to právě přišlo do cesty.
     Někde jsme si osvojili věty o tom, jak máme být šťastní a spokojení právě v tomto okamžiku a že bysme měli být vděční. A najednou zjišťujeme, že ono to už nejde. Protože najednou, po všech těch letech bez zklidnění a bez toho sedmého dne - bez pohledu dovnitř a bez zhodnocení a uvážení, co dál, se najednou nemůžeme pohnout z místa. Tělo začíná bolet, přicházejí zdravotní problémy, mezi kterými jsme dřív jen tak-tak vybruslili, a navíc v duši máme prázdno. Lovíme citáty po facebooku, abysme to aspoň nějak překonali a zalepili ty svoje prázdné díry. A abysme ostatním ukázali, že to dáváme, že se snašíme držet nad věcí.
    Ale skutečnost je jiná - uvnitř v sobě to cítíme, a začínáme být tak trochu naštvaní sami na sebe. A vztekáme se, když si do nás někdo šťouchne, a strefí se do té naší bolístky. Na chvíli to sice rozvíří ten podivný pocit provinění, ale za chvíli je zase tady a bubnuje nám do hlavy.  A říkáme si jak to, že to nejde jako dřív? Jak je možné, že když si můžu užívat tento okamžik, tak namísto toho mám jiný pocit, který není právě povznášející ani příjemný?
   Jedna věc jsou slova a druhá věc je realita. Ta druhá - realita je mnohem důležitější. Můžu se přesvědčovat a myslet si, že jsem v pohodě, ale když mi něco chybí uvnitř ve mně, tak to nebude pravda. Bude mi pořád něco chybět, a moje nitro mi to dá najevo přes ten divný a ne právě příjemný pocit.

Zkusím to napsat v přirovnání:
   Dejme tomu, že jsem si naplánovala cestu kolem světa. Mít vytyčenou trasu, kudy půjdu, a mám na ní také zaznačené místa - zastávky, a domluvené setkání s určitými lidmi. A budu na to mít stanovenou určitou dobu, z kterou bych to měla všechno v pohodě zvládnout.
   Sbalím si věci a vyrazím, ale hned za krátký čas potkám na cestě člověka, který mne přesvědčí, abych nejezdila dál podle té své naplánované trasy. A řekne mi, že bude lepší, když to vezmu oklikou kolem tamté hory a pak do města, kam jsem ani sama nechtěla jet.
   Prostě nechám se ovlivnit a přemluvit, abych změnila svoje plány a šla úplně jinou trasu, než jsem si původně naplánovala. A tak na určené místo, na kterém jsem se měla setkat s někým důležitým, dorazím se zpožděním několika dní.  Takže žádné setkání se nekoná. Ten člověk odešel pochopitelně po hodině čekání, když jsem na místo nedorazila v domluveném termínu. Byl by sám proti sobě, kdyby se přizpůsoboval mým rozmarům, a tak si šel po své práci. Já tam ale výtězoslavně doběhnu, a myslím si, jak jsem dobrá a skvělá, a čekám, že mne za to pochválí. Jenže on už tam nikdo nečeká.
   A tak to moje nadšení vystřídá rozmrzelost a zklamání. Tak si řeknu, že půjdu dál. i když jsem od toho dotyčného měla dostat nějaké věci, které budu potřebovat. 
Řeknu si: "No aťsi, je to jeho volba. On na mne nepočkal, má smůlu." Jenže v tom afektu a nadutosti si ani nepřipustím, že jsem to vlastně všecko pokazila já. Že jsem vlastně minula důležitou příležitost jen díky svému nezodpovědnému chování a nechala se umluvit, abych šla dál oklikami a ne podle toho svého harmonogramu.

   Jak mi je? Jsem uražená a naštvaná, ale ne na sebe, ale na toho, kdo mne zlákal, a pak také na toho, který na mne nepočkal a utekl mi.
Napoprvé mne ten můj vztek přenese dál. Řeknu si, že půjdu tak, jak jsem si to naplánovala. A situace se opakuje. Potkám neplánovaně dalšího známého, a ten mi vybásní, jaké je to tam za mořem, a že bych se tam měla podívat, že tam poznám svět.
   Jenže podle svého naplánovaného harmonogramu mám jít teď přes hory. A hory - to znamená šplhání a námaha - dřina. Známý mi nasadil bruka do hlavy, ale takového, že sama sebe nakonec přesvědčím, že hory odložím a pojedu raději tam daleko za to moře.
   Zapomenu, že se mám za měsíc sekat s dalším člověkem tam vysoko v horách. A jedu si užívat a poznávat svět za mořem. Užívám si to. Jenže za měsíc si vzpomenu, že v tento okamžik jsem měla být vysoko v horách. A měla jsem tam mít důležitou schůzku s člověkem, který mi měl předat nějaké plány a podrobnosti, co budu potřebovat na své cestě.
   A dojde mi, že na to místo nedorazím včas. Není to možné, protože cesta je dlouhá a je to daleko. A připomene se mi to zmařené první setkání. V hlavě si přehrávám, jak k tomu všemu došlo. A začínám si uvědomovat, že jsem zklamala já, a ne ti lidé, kteří na mne měli čekat a nepočkali. Ale nemůžou za to ani ti, kteří mi řekli o té jiné cestě. Já sama se rozhodla a sešla z té své naplánované cesty. A je mi z toho tak nějak divně. Vždyť jsem zklamala - a zklama jsem nejen ty, co čekali, ale také sama sebe. V domění, že si ještě něco užiju, nesplnila jsem svůj vytyčený plán. A co teď?
Jsem rozpolcená, frustrovaná, a cítím pocit viny, prootže že najednou nemůžu radovat ani z té krásy, která je kolem. Sama jsem si to celé zkazila.

Pro vysvětlení:
   Každý člověk má ve svém nitru uložený plán pro svůj život, který tady na zemi žije. Ten plán obsahuje hodně věcí, včetně času, kdy se máme potkat s určitými lidmi, abychom si něco navzájem předali a mohli jít pak dál. Když se ale necháme od té své osobní trasy odklonit a necháme se přesvědčit, že když půjdeme třeba podle plánu, který nám předložil někdo jiný, tak nám mohou některé důležité setkání v životě uniknout. A my nesplníme to, co jsme si předsevzali jako důležitý životní úkol.  
   Pak jsme nešťastní, zklamaní, a hledáme koho bysme obvinili.
Když už jsme trochu něco pochopili a připustili fakt, že si za všechno v životě neseme vlastní zodpovědnost, tak pocit viny padne na tu naši hlavu. Něco jsme nesplnili, cosi nám uteklo, a nevíme ani co. Ale ani kde jsme se spletli. Ještě nám to nedochází, protože v hlavě máme spoustu pouček a názorů. A vevnitř se cítíme divně, provinile, smutně anebo jsme přímo frustrovaní.

   Nejde vrátit to, co už je dávno pryč. Voda zpátky do kopce nevytečne. Ale když tomu dáme šanci - když dáme šanci sami sobě a nebudeme se bát, můžeme dostat novou příležitost a dokázat, co jsme pochopili. A nejen jestli jsme své chyby a omyly pochopili, ale také jestli najdeme odvahu to překonat, změnit a začít jinak žít.
Jak je život a svět pestrý, to si musí každý zažít. To prostě nikde nevyčtete ani se z toho nevymluvíte.
A když mi někdo řekne, že je to v životě snadné, tak na to můžu říct: "Všechno má svůj háček. A nemůžete znát hodnotu toho, oč jste se nemuseli zasloužit. Když všechno dostáváte snadno a bez sebemešího úsilí a bez práce, ani tomu hodnotu nedovedete sami dát. "

  Tenkrát před lety, když jsem se poprvé začala sama probírat otázkou viny, našla jsem v zenovém učení názor, že vina neexistuje. Že je to něco jako falešná představa, která nás ničí. Jenže když žijete a máte cit na správném místě, zjistíte, že to není zase až taková pravda. Prostě na začátku sami sebe přemluvíte, že jsou to jen vaše mylné představy, a že se s nimi nebudete zaobírat, protože vám to samozřejmě odebírá ze života ten váš klid.
   To že pocit viny dovede potrápit, o tom není pochyb. Je to energie jako každá jiná, a ta se nezmění tím, když ji hodíme za hlavu. Jednoho dne nás dostihne a začne do nás tlouct, aby nás konečně přiměla k zamyšlení se nad sebou a nad tím naším životem.
    Bylo by snadné říct si: strach neexistuje, anebo že neexistuje ani vztek, nebo vina. Jenže když se to na vás z ničeho nic navalí, a vy to cítíte, budete pak ještě tvrdit, že to neexistuje? Budete si malovat krásné obrázky ze života, když prožíváte deprese a zmatky?
   No myslím si, že ne. Když je nám dobře, tak nic neřešíme, ani se nepozastavíme. Ale když vás něco rozbolí, teprve to začínáme řešit - začneme si víc všímat a přemýšlet, co jsme udělali kde v životě špatně.

   Vždycky je možné vrátit se zpátky na tu svoji vytyčenou cestu. Vždycky existuje nová možnost začít znova, od začátku - bez ohledu na to, kam jsme zašli a kolik je nám let. K tomu, abysme se vrátili a začali poctivě a po pravdě odznova, si musíme sáhnout sami do sebe, sklopit hlavu - pokořit svoji pýchu a přiznat si, že jsme udělali v životě hodně chyb.
   Změna nasměrování nestojí nikde vně, a její počátek musí začít zevniř. Uvnitř v sobě se musím rozhodnout pro změnu. Nestačí se odstěhovat z bytu, z města, změnit partnera nebo zaměstnání.  Dokud to nemám srovnané sama v sobě, tak ani jedna z těch změn, které udělám ve vnějším světě, mi nezaručí, že najdu ten ztracený klid a spokojenost.

   Když má člověk problém, se kterým si neví rady a neví, jak a kudy jít už dál, na to je potřeba si osobně sednout, aby se to mohlo dát dohromady.
Nejde to ke všem tématům a problémům dávat návody. A nemůžu radit obecně, co s tím dělat. Ani lékař nepředepíše dvěma pacientům stejný lék, i když mají stejné příznaky. Až vyšetřením se dá zjistit, že jeden to má od žaludku, a druhý ve dvanácterníku a podle toho se pak stanoví další léčba.
   Při vnitřní práci - při práci s energiemi, které jsou spojené s pocity a emocemi je to stejné. A je v podstatě jedno, jestli vám to sedí v hlavě nebo v břiše. Někdy to člověk sám nevidí, a jen se cítí špatně. A podle toho se také musí zvolit jiný postup terapie. Co člověk, to jiný - osobní plán cesty. Těch plánů je tolik, kolik je nás lidí tady na zemi.

     Tedy na úvod bych upozornila, že nemám na mysli tu věc na ohřívání vody v koupelně, ale onu spojitost, která se váže na náš duchovní vývoj. Tedy zákonitost, která nás přesahuje a přesahuje také mnohé naše představy a názory.
     O karmě se většinou bavíme v souvislosti se zákonem příčiny a následku. Nebo zjednodušeně řečeno: "Co zaseju, to sklidím" - což platí stejně pro mne jako pro mé sourozence, rodiče, ale také pro souseda, anebo pro vás. A to je také prostým důvodem pro to, že se snažíme ze svých dětí vychovat dobré a poctivé lidi. Ani nevíme proč se to někdy zvtrtne. Netušíce, kde jsme udělali chybu, když se nám potomek vymkne z rukou a jde si navzdor všemu svojí cestou.
     Kdo jste vychovávali svoje děti a přemýšleli jste při tom také nad tím, abyste nedělali stejné chyby, které jste viděli u svých rodičů, a chtěli jste svoje děti vést a vychovat správně a dobře, jistě mi potvrdíte, že to není vůbec jednoduchá a snadná úloha. Řekla bych že je to jedna z nějtěžších a nejvíce zodpovědných záležitostí v našem životě - vychovat z dítěte dobrého člověka.
     Nevím, jak vy, já nevěděla nic ani o karmě, ani o těch nepsaných zákonech. A vlastně jsem se o tom tenkrát vůbec nezajímala. Snažila jsem se dělat to, co jsem uměla a snažila jsme se řídit svým pocitem. Někdy holt, když už toho bylo moc, tak přiletěla i nějaké to plácnutí na zadek, po ruce, anebo i facka. Záhy a hodně brzy jsem poznala, že nemůžu ale děti trestat v afektu, když se mnou vztek anebo zuřivost doslova lomcují. A tak jsem se musela naučit ovládat. Protože jsem zjistila, že když si vybíjím svoji zlost na dětech, má to opačný efekt. Ale když se trestá bez toho vzteku a bez emocí, ale rázně a s náležitým důrazem, tak to ten výchovný efekt má a děti si mnohem lépe zapamatují, že překračovat hranice nesmí.
      Nikdy jsme nebyla zastáncem fyzických trestů, ale ani jsem svoje děti nechtěla trestat výčitkami či jinými psychickými tresty, třeba tím, že bych s nimi přestala mluvit. Sama vím, jak je to pro dítě těžké, když neví, proč s ním rodiče nemluví. Když dítě nerozumí tomu, kde udělalo přestupek a chybu, tak se těžko může zlepšit a nedělat to, co je špatné.
      A teď - otázka je - podle koho je to chování špatné. Jestli jen podle představ dospělých - že dítě se musí vést přísně, a musí dodržovat takové ty tvrdé rodinné zvyklosti, a nesmí se věnovat tomu, k čemu má přirozeně vlohy. Anebo je to vysloveně proti lidskosti, proti poctivosti a proti přirozenosti toho človíčka.
     Hned vysvětlím, co mám na mysli: dítě nemá absolutně hudební nadání - dřít stupnice je pro něj trest - nechápe - nerozumí - a vůbec mu to nejde. Přesto podle rodové tradice musí. Přičemž ten človíček má nádherný v ztah ke zvířatům - rozumí jejich potřebám, dovede se o ně příkladně postarat. Ale musí se přizpůsobit rodinné tradici.
     V některých případech se v tom malém človíčkovi někde uvnitř usadí vzdor, který pak roste a přibývá spolu s věkem. Pak jednoho dne to bouchne ven, ale tak, že to člověk neovládne a začne kolem sebe kopat, začne se strefovat do lidí, a začne si dělat nepřátele kam se jen podívá. Pak je jak býk v aréně, a stačí když mu před očima zamáváte rudým hadrem, a on se okamžitě rozeběhne proti vám.
     A když v takovém rozpoložení a v afektu člověk přijde o život, tak to věru nemá jendnoduché ani po smrti. A do dalšího života jde s tím závazkem, že se bude učit, jak ten vztek ovládat a zvládat, aby neubližoval sobě ani druhým. A přitom se bude učit další lekce, jak se stát dobrým a poctivým člověkem.   

     Tedy na karmu bychom se měli spíš dívat jako na soubor závazků a slibů, které jsme dali my sami tam nahoře svým duchovním učitelům ještě před tím, než jsme se narodili jako lidé v těle z masa a kostí.
      Co jsme tam naslibovali, a jestli podle toho opravdu žijeme, to přesně každý zjistí zase až se vrátí tam zpátky. Bylo by jednoduché říct: ten člověk je ke všem milý a hodný, tak ten si zaslouží rovnou cestu do ráje. Ale když se člověk neumí bránit a nedokáže si uchránit to poctivé a dobré, co v sobě má, navzdory všem nepřízním osudu, k čemu mu pak je to, že je ke všem hodný, milý a dobrý?
      Když se v jednom životě nenaučíte chránit sami sebe a svoji víru, tak si to dozajista budete nacvičovat a budete se v tom vyučovat ještě také v životěch dalších. A do každé další reinkarnace si ponesete ve svém svědomí něco jako velký vykřičník, který vám bude blikat na poplach pokaždé, když se někdo pokusí vás dostat na kolena, anebo když vám bude chtít pokoutně či násilím vnutit to, čemu se v nitru vpíráte.
       Víra není v tom, že dokážeme nějakými technikami přičarovat ženicha a bohatství. Není ani v tom, že má někdo léčivé schopnosti. A nespočívá ani v tom, že přesně znáte zákon své karmy. Tam v nitru, uvnitř vás, máte něco jako alarm, který spustí poplach, když vykročíte mimo svoji vytyčenou cestu. Pokud nemáte potlačené cítění, a intuice vám správně funguje - pokud máte spojení se svým nitrem a důvěřujete tomu svému vnitřnímu hlasu, tak ten signál bezpečně rozpoznáte.
      Není to jednoduché, a není to snadné přiznat si, co přesně cítím v některých místech, z lidí, anebo třeba na některých akcích. Co je pro mne přínosné a pozitivní, to ukáže čas. Ale bezpečně vím, jakými signály mne moje nitro upozorňuje.
V hlavě to není - není to ani v názorech a myšlenkách. Nikdo nejsme dokonalý. A jen málokdo opravdu ví, co všechno má ve svém plánu v životě si ještě splnit. Nevíte to vy, ani já, ani nikdo jiný. To jen život prověří - a jednotlivé situace, které máme každý před sebou.  

    Když poctivě žijete a živíte se poctivou prací, a nevymýšlíte a nešpkulujete, jak byste se mohli vyvázat z karmy, ale normálně si odžíváte svůj život, potýkáte se v něm z různými situacemi a s lidmi, a jednáte adekvátně situaci, tak můžete být klidní, že děláte to nejlepší, co můžete, abyste si splnili ty své závazky.
    Když zůstanete ve spojení sami se sebou a s tím, a nesnažíte se někomu uškodit, nebo si někoho k sobě jakýmkoliv způsobem připoutat, a chováte se lidsky a podle toho, jak to ve svém nitru cítíte, tu věřte, že je to bezpečná cesta, na které naplňujete ty svoje závazky a sliby. 
    Můžete být klidní a nemusíte si dělat vůbec těžkou hlavu.

Poctivému štěstí přeje. A kdo nemarní čas hledáním výmluv a okolků, tomu se shůry pomáhá, tomu svítí v životě zelená.

A závěr slovy mého učitele:
"Když překážky a obtíže přijdou, i ty zvládnete, když obrátíte se zas zpátky k nám."

https://www.facebook.com/zvukovelazne/posts/1815738045379497

    Každý z nás do vínku dostal nějaké ty schopnosti. Každý jsme trochu jiný a máme také různé talenty a nadání. něco nám jde hravě, snadno a naučíme se to hned. To jsou většinou věci, které jsme se už někdy v minulých životech učili. A něco nám naopak nejde vůbec, máme s tím problémy a dá to velkou dřinu, než se to naučíme. To jsou většinou věci, které jsme si vzali do tohoto života jako závazek, že se je naučíme. A že si tam rozvineme ten svůj potenciál.
   A tak někdo je dobrý kuchař, někdo dobrý spisovatel a někdo třeba dobrý ředitel. Protože má k tomu už předpoklady a schopnosti, které už kdysi získal. Ty dobré předpoklady a schopnosti, jsou základem pro to, na čem v životě stavíme a z čeho čerpáme, když vzniknou nějaké problémy, které máme vyřešit.
Každý člověk, když vyroste z dětských střevíčků, a projde plnoletostí, učí se dál - postarat se sám o sebe a pak také o svoji rodinu. Musí si najít svoje místo a práci, aby si mohl vydělat peníze na jídlo a na další životně potřebné věci. Když má člověk potřeby větší a nákladnější, musí o to víc pracovat, aby vydělal víc peněz. I to je v pořádku. Poctivá práce nikomu nevadí. Ta se cení, a vždycky bude. Ta je každé duši ke cti.
   Jak ale známe, jsou v tomto světě také jiné cesty a způsoby, než je poctivá práce. Vždycky záleží na člověku a na jeho svobodném rozhodnutí, kterou cestu zvolí.

   Žijeme ve světě, kde je dualita. Musí tu být čistě z výchovného účelu. Dualita je tu pro nás, a pro naše další vzdělávání. Bez toho, aby nás zkoušely také ty jiné síly, než síly dobra a světla, bychom se nevyvíjeli a nedokázali bychom mezi nimi poznat rozdíl. Takže pokud někdo bude tvrdit, že je to špatně, tak ještě nepochopil, proč pro nás pán Bůh stvořil tento svět právě takový, jaký je.
Je to prosté, kdybychom měli zažívat jen to příjemné, a nemuseli bychom nic řešit, to znamená, že už bychom byli dokonalí a nemuseli bychom se dál učit a vzdělávat, tak bysme zůstali tam nahoře v těch světech, kde dualita neexistuje. Kde zkrátka není možné prožívat tuto fyzickou hmotnou realitu. A kde by tedy naše duše lítaly jen jako éterické bytosti - duchové.
    V tom je tento život pozemský složitější, ale zároveň cennější.
Proto jsme všichni dostali do vínku nějaký ten dar a schopnosti. Tyto dary a schopnosti můžeme dál v tomto světě, svým životem brousit, pilovat a zdokonalovat. Vždyť to známe, že bez tréninku se nedá dosáhnout žádného zlepšení a žádných výsledků.

    Co se týká schopnosti třeba astrálního cestování, tak to známe všichni. Každý člověk, který v noci spí, tak ani neví, že jeho duše astrálně cestuje. Někdy si ráno po probuzení se npamatuje, jindy vůbec neví, co se mu zdálo, a přitom se cítí unavený a upracovaný víc, než když uléhal ke spánku.
Existuje několik úrovní snění a jsou pro to také důvody. Některé sny mohou být věštecké. Ty nás předem upozorňují na něco, ro má přijít, ale s čím můžeme pracovat a ovlivnit tak svoji budoucnost pozitivním směrem.
    V jiných snech si ještě můžeme odžívat něco z minulosti. Kupříkladu po rozchodu anebo změně zaměstnání se nám může po letech ve snech připomenout něco, co jsme ještě úplně nezpracovali. A něco z té minulosti zůstalo někde hodně hluboko v nás. Protože to pro nás byla tak tramumatizující situace, že jsem to raději potlačili až na úplné dno sebe sama. A teď, s odstupem času, kdy už nás to tolik nerozhodí, se nám to připomene, abychom si to ještě dořešili a srovnali se s tím, co jsme tenkrát prožili.
     A ty další sny se mohou týkat přesně toho, co právě teď řešíme a co v současnosti prožíváme. Ostatně přes sny k nám mluví naše nitro, naše duše. A to v době, kdy spíme, protože to je jasné, že do toho nebudeme zapojovat svoje přehnané přemýšlení a spekulování.
     Co dodat ke snění a ke snům? Snad jen tolik, že nepříjemné sny nemají sloužit k tomu, abysme se báli a byli vyděšení. Ale spíš abysme začali jednat. Jsou to sny - které nám chtějí něco ukázat.
Něco, na co si máme dát pozor, a na čem je potřeba zapracovat, aby se vyřešily a pohnulo něco v našem životě, čeho se třeba bojíme.

    Co se týká vnímání energií - to většinou má také každý schopnosti cítit. A někdo i vidět. I toto jsou schopnosti, na kterých jsme pracovali už někdy v minulých životech. Při práci s energiemi ovšem existují nepsaná pravidla, které bysme měli respektovat, abychom duchovně neupadli. Takový duchovní pád, to není nic příjemného. Když někdo pracuje s energiemi a zneužije této své schopnosti k tomu, aby se obohatil, anebo k tomu, aby ovlivňoval svými názory druhé lidi, zatíží si karmu na několik dalších životů.
    Někdy je to dost obtížné určit, kde je hranice mezi pomocí a zasahováním. Tady dole, když všichni chodíme nohama po zemi, máme omezenou možnost nazírání a vidění. Můžete vidět energie, můžete vidět aury, čakry, ale také bytosti a další formy energií. je toho tolik, že kdybychom to chtěli hned všechno vidět, nejspíš by to náš nervový systém neunesl.
    A tak chtít aktivovat za každou cenu aktivovat duchovní vidění, to může člověk také skončit na psychiatrii.
Proto není důležité a nutné hned všechno vidět. Důležité je cítit. Umět si věci anebo i slova, která slyším, naciťovat, a učit se chápat a rozumět tomu, jaký z toho mám pocit a co mi to dělá v mém energetickém systému. Možná bysme se divili, o kolik přednášek by rázem přestal být zájem.

   Také já tak začínala. Když jsem začala vidět a vnímat věci, kterým jsem nerozuměla, požádala jsem, aby mi to raději ještě zavřeli. Nevěděla jsem co s tím a bála jsem se toho. A tenkrát mi nedokázali ani poradit lidi, kteří si o sobě mysleli, jak jsou duchovní, a měli kdovíkolik zasvěcení.
   Ani oni totiž nepochopili, že tu schopnost, kterou máte, a která se mi aktivovala tím, jak jsem na sobě pracovala, mi má sloužit také jako ochrana před negacemi, ale také jako pomůcka k tomu, abych byla schopná v tomto životě vůbec přežít, pracovat a později i pomáhat lidem, kteří pro pomoc přijdou.
   Nemůžu o své vlastní vůli někomu čistit auru, ani čakry. Nemůžu se montovat nikomu ani do života, ani do jeho energií. A nemůžu ani nahlížet do soukromí duše. I já musím dodržovat hranice a jísté zásady, které platí při práci s energiemi.
   Když je někomu špatně, tak mu vysvětlím, proč. A přivedu ho k tomu, aby si to sám vyčistil a pochopil, čím si to přivodil a co dělá špatně. Může se to naučit každý, jen když se chce aspoň trošku učit. Ale nemůžu a ani nebudu si na sebe přebírat to cizí břemeno - a zkušenost, kterou si má ten dotyčný jako duše zažít.  Tím tomu člověku umožním, aby si odžil svoji karmu a zároveň také aby zmoudřel na úrovni duše, a stal se zodpovědnějším v tom, co v životě dělá. Protože když si člověk musí proházet cestu sám, je to pro něj vydatnější lekce, než když má stále umetenou cestičku, kde mu jeho problémy neustále někdo odebírá před nosem.

   Každý, kdo se musí poprat s nějakým tím problémem, a když ho překoná a vyřeší, stává se také sebevědomějším a pevnějším v kramflecích. Práce nejenom že šlechtí, ale přináší člověku také to vědomí, že dokáže zvládat i náročnější úkoly. A tak se také lépe popasuje se strachem a pochybnostmi, když se v budoucnosti zase nějaký problém objeví. Takový člověk je zocelenější, ale i vnímavější a chápavější k problémům a životním ranám jiných lidí. A tak vám dokáže spíš poradit, nežli ten, kdo chytristiky naposlouchat někde na kurzech.

Život je vždycky mnohotvárný a často přináší nepředvídatelné situace, které se nakonec stejně musíme naučit řešit sami za sebe, a podle svého vědomí asvědomí.

    Když někdo mluví o takzvaně posvátných věcech, o energiích, auře, a čakrách, ještě to není známka že to všechno opravdu pochopil a porozuměl.

    Existují hlubky, do kterých se nechce zacházet téměř nikomu. Nikdo sám a dobrovolně, bez náležité přípravy, nepustí se do neznámé a neprobádané krajiny, o které ví jen tak málo, jako že jsou tam stromy ale také lomy. A tak se stalo zvykem přebírat přečtené a slyšené pravdy-nepravdy, namísto prozkoumávání těch tajemných zákoutí a součástí sebe sama.
    Do nitra, do toho našeho nejhlubšího a tajemného, by se nám skutečně neměl nikdo cizí plést. O tom si máme rozhodovat my sami, každý sám za sebe. Maximálně mohou zasáhnout naši neviditelní přátelé - naši duchovní průvodci a andělé strážní, aby nás ochránili. Rozhodně ale ne žádný člověk. Přesto se toto zasahování stále ještě děje. Ono tak či tak, každý ovlivňujeme určitým způsobem tento svět. Někdo ví o tom, jak zasahuje do energií tohoto světa, jiný chodí s šátkem či maskou na očích. A aby nevybočoval z řady, tak opakuje, co kde slyšel anebo přečetl.
    A tak se stalo, že se pořád dokola opisují a vytahují staré a otřepané věci, které už dávno zavál čas. Věci a techniky také zastarávají. Oproti tomu, co my lidé jdeme dál, vsříc budoucnosti, ruku v ruce s rozvíjením našeho povědomí. Vytahovat ještě v dnešní době nějaké techniky a symboly, které používaly národy starých pohřbených civilizací, je téměř už přežitek. Jednak z důvodu, že se píše rok 2016, a my nejsme tam pod těmi troskami pyramid či jiných vykopávek. Z určitého důvodu je zavál čas, a zapadaly pod nánosy písku a prachu. Dnes už těžko budeme vytahovat a pracovat s ruchadlem, když jsou moderní nástroje a zařízení, které nám usnadní práci. S těmi technikami je to stejné.

    Všechno se mění. A s každým novým rokem přicházejí také nové věci, nová látka, která nám má pomoci, abychom se stali aspoň dobrými, poctivými a zodpovědnými - zkrátka lidmi, jak to má být.
Nemůžu mít nikomu za zlé, že prahne po vzdělání. Neodsuzuji ani toho, kdo hledá tu svoji cestu. Na každou cestu člověk potřebuje nějaké ty informace, aspoň základní. Když pojedete poprvé do cizí země, také si vyhledáte nějaké ty informace, abyste do hornaté výše položené krajiny měli pevnou obuv a náležité oblečení, a na pláž zase plavky, a ne naopak.
    Když se ale podíváme kolem sebe, jaké informace se poskytují co se týká duchovna a duchovních praktik, tak je to spíše to "naopak". Až nad tím rozum zůstává stát. A tak se člověk - lidé, kteří často hledají pomoc a východisko ze složitých a zamotaných situací, dostávají často ne vlastní vinou, na okraj propasti, kam už moc světla nepřijde. Je to prosté - lidská naivita a touha ovládat vědomí lidí, je stará stejně jako lidstvo samo. Vyvinula se vAtlantidě, a do dnešních dob si ji neustále zpracováváme.

    Před jednadvaceti lety jsem patřila také do těch řad nevědomých a naivních. A také jsem se snažila aktivovat svoje energetická centra, neznaje důsledků. Nepřemýšlela jsem o tom, jestli barvy jsou tak, jak je mi příjemné. Bylo to psáno, všichni se na tom shodovali, tak jsem nepochybovala. Leč pochobovat - je lidské. když člověk přejímá všechno, aenbo většinu toho, co čte a slyší, a nepřemýšlí, je jako v tranzu, a snadno se mu dají namluvit i věci, které jsou absolutně v rozporu s pravdou, ale také jsou v rozporu s jeho osobností a nitrem.

    Naproti tomu ten, kdo má výhrady, tu a tam řekne i svůj názor, a kdo přemýšlí o tom, co slyší, je pro jakoukoliv manipulaci těžkým oříškem. A jeho poznámky a názory jsou nepříjemné těm, kteří se rádi poslouchají. Duchovno ale není o oblíbenosti, ale především o upřímnosti.
    Kdybych věděla na začátku to, co vím dnes, nejspíš bych si ušetřila spoustu bolesti a ran, z té doby, když jsem si silou mocí tlačila do čaker barvy jako je oranžová a červená. Ale zase bych neměla ty životní zkušenosti, když jsem začala vytahovat symboly a techniky, co se používaly už ve starém Egyptě. Byla jsem jako bláhové naivní dítě, ale neptala jsem se - ani sama sebe, ani nikoho jiného - proč to tak je? Co mi to přinese?
     Přineslo mi to poznání a zkušenosti a prožitky přes další bolest a trápení. Chtěla jsem být duchovní, a chtěla jsem něco o tom také vědět, a hlavně něco umět a pomáhat. Bláhová naivita a utlumení zdravého rozumu a přirozených instinktů mi připravily nemalé nadělení, kterým jsme se musela prokousat.
Prosím vás, i božská geometire se vyvíjí. Nezůstala kdesi v egyptských vykopávkách, ale je nová a renovovaná. Přizpůsobili ji naší dnešní moderní době a úrovni našeho vědomí dnes.
    Pravdou je, že každý z nás byl obdařen, když se narodil, přinejmenším instinktem? Někdo má víc vyvinutou intuici, a někdo cítění, a další zase vidí energie. Každý člověk má něco v trochu větší míře rozvinuté, a něco jiného naopak potlačené.
To, co vám funguje víc a lépe, na tom můžete stavět. Ani ten zdravý rozum se nemá zahazovat, zvláště jde-li o ezoterické vědy a poznatky. Protože bez zdravého rozumu je člověk snadnou kořistí pro dravce, kterých je bohužel, i v této oblasti docela dost.
A pokud máte zájem na sobě pracovat a rozvíjet své schopnosti dál tak, aby to opravdu mělo pro vás přínos a smysl, a aby to bylo ku prospěchu, a nestáhlo vás to, jako jsem to zažila já, tak se zkuste víc sami sebe ptát, jestli je to opravdu ta cesta, kterou máte dál jít. Dejte na to, co cítíte, a berte na rřetel také ten váš zdravý rozum. Tak zůstanete stát nohama na zemi. A to potřebujte ze všeho nejvíc, pokud hodláte dál duchovně vyzrávat vyspívat ve vědomou bytost, která má také zodpovědnost sama za sebe.
Jestli pomůžete jiným?
Věřte tomu, že ano.
Ten, kdo dokáže pomoct sám sobě, a kdo dokáže spasit svoji duši, ten dokáže adekvátně zareagovat, když někdo z bližních pomoc potřebuje.
Věřte tomu, co cítíte uvnitř v sobě !

     Každý člověk má nějaké ty slabší a silnější místa, jak na těle, tak ale i na duši. Tělo jen ztělesňuje to, co nemáme ještě úplně zpracované a vyrovnané. Nikdo druhý je za nás nemůže ani vyrovnat, ale ani nám je nemůže odpárat nebo odčarovat. V tom jsou vyšší zákony poctivé a spravedlivé - že hlídají, aby si pěkně hezky každý odžil a splatil sám za sebe to, co má.
Pokud se však začne člověk vyhýbat splácení, chytračí a vymýšlí, jak by se vyhnul tomu splácení, a ještě k tomu použije nějakou magii v domění, že si tím polepší a pomůže vyřeší vzniklé obtíže, tak si jen do budoucna odsouvá to, na co už byl připravený v tomto životě.
      Rituály - to je cesta zdlouhavější a pro budoucnost mnohem komplikovanější. K rituálům sklouzávají ti, kteří buď jsou ještě duchovně nevyzrálí, takže nemají ještě zkušenosti s okultními praktikami z minulých životů. Anebo mají slabé povědomí o důsledcích takových aktů. Při takových obřadech, je nutné mít na paměti, že ten, kdo vykonává nějaké rituály, přebírá na sebe zodpovědnost za budoucnost svoji, ale také za toho, komu se snaží rituálem přilepšit a změnit osud.
Tímto způsobem si mezi sebou lidé také dělají další karmu, která se jim pak začne projevovat v budoucích životech. Z toho plyne, že tak či tak, není možno se vyhnout ani kozlem vyvázat z toho, co musíme splatit a vyrovnat. Karmu si řešíme a odžíváme samotým životem.
Pokud máme nějakou nemoc karmicky danou, jako způsob dorovnání a splácení svých dluhů, pomůžeme si tím, že ji tak přijmeme. S vírou a pokorou, když je člověk ochoten sklonit hlavu a přijmout fakt, že je pouhým žáčkem v pozemské rovině, a má se pořád co učit a co zlepšovat, se s nemocí lépe popasuje, než když se vzteká a nadává na osud. Jo osud, ten jsme si na sebe připravili sami ještě než jsme se narodili.
    Rozpoznat, co je zdrojem našich obtíží a nemocí, a pak to všechno pochopit z pohledu duše a jejího vývoje, to je látka na několik pozemských let. Někdo se nad tím ani nepozastavuje a prostě žije tak, jak to přichází. A někdo už nad tím přemýšlí a hledá vysvětlení, a snaží se pochopit. Některé věci se dočtete, někco si najdete v knihách anebo na internetu, co se ale skrývá ve vašem nitru, to je jedinečné a ceněné, a to se dá přečíst pouze jedním způsobem. Je to osobní bohatství, a má ho každý sám v sobě.
    Jak se k němu dostat - to už je dnes už také jasná věc - ztišením a meditací v tichu, sama se sebou, kde vám do toho nebude nikdo mluvit. Neříkám, že se dostanete hned ke všemu. Ale stačí, když si začnete uvědomovat sami sebe, jak se cítíte ve svém těle, a naučíte se zklidňovat sami přes svůj dech.
Každý sám sebe má pod patronací. Každý sám sebe měl by nejdřív vychovat - umět se sebou pracovat a využít toho, co je nadosah. Máme tělo, a v něm duši. Skrze tělo můžeme cítit, kde nás něco trýzní a tlačí. A není pro ostudu plakat, když se nám život zdá být těžký a když nás něco bolí. Přiznat si, že jsem jen člověk, a mám city - cítím, co mi ubližuje. Podle toho si můžu nastavit své hranice.
A tam, kde mne bota tlačí, tam musím zapojit všecky svoje smysly - i svůj rozum přidat k citu, aby člověk zbytečně neulítával a neschovával se před životem a před příležitostmi. Každá příležitost představuje také možnosti k poznání a k rozvoji.

    Nemáme proto zapomínat žít svůj život. A nemáme se vyhýbat prožitkům, protože to je cesa dál. Každý si pak může sám určit čas pro svoji osobní meditaci, a pro ztišení a spojení se svým nitrem.
Při této meditaci nemusíte sedět v nějaké předepsaném meditačním posedu. Zkuste si sami poručit a vydýchat ze sebe napětí a s nádechy načerpat svěží čerstvý vzduch do celého těla. A jak budete příjemně uvolění a relaxovaní, můžete se přitom začít ptát svého těla - jak se cítí - co potřebuje - co mu chybí, aby bylo zdravé a vitální a abyste se v něm cítili dobře.
Většinou ta odpověď přijde jako blesk z čistého nebe. když nepřemýšlíte, ale položíte otázku, může přijít odpověď jako slovo, které vás napadne, anebo někomu jako obraz.

Například, se zeptám: co potřebuje moje tělo?
A jako odpověď vás může napadnout: klid.
Co to znamená, to je snad jasné - když tělo potřebuje klid, tak se nebudu do ničeho nutit, ale udělám si nějaké volno a přiřadím takové aktivity, které mám ráda a dělají mi dobře, abych se mohla zrelaxovat a zregenerovat.

Můžu se zeptat také na stavu - na jídlo, které opravdu potřebuje moje tělo.
U této otázky je pak dobré využít představivosti a obrazů. Takže při této otázce si dejte ještě přání: přeji si vidět potraviny, které mám zařadit do svého jídelníčku - a pak si zkuste představit před sebou stůl - a zkuste si říct: co na tom stole vnímám - jaké jsou tam potraviny?
Když máte pocit, že teď je stůl prázdný, tak v pohodě - můžete být klidní, peotože teď co se týká jídla, máte to, co vyše tělo potřebuje. A když vás napadne, že na stoje jsou třeba citróny - tak přemýšlejte, jaké vitamíny obsahuje - to byste měli dodat tělu pro své zdraví. Ovšem jestli budete jíst pak citróny, anebo zvolíte jiný druh ovoce, to už je na vaší volbě.

Nemoci z duchovního pohledu

Do každého života v pozemské rovině dostává každý z nás spoustu úkolů, které se máme naučit zvládnout. Nelze prožít všechny životy snadné a bez obtíží. Důvod je jednoduchý - člověk, který nemusí zdolávat obtíže a nemusí čelit překážkám a dělat rozhodnutí, se nevyvíjí. A na úrovni duše v podstatě stagnuje. Ale i takové jsme měli některé životy.
Takže pokud má člověk život plný bolestí, strádání a těžkostí, jsou tyto podmínky vytvořeny proto, aby mohl duchovně vyzrávat. To samé je pokud se člověk narodí do chudoby a bídy, kde je třeba i nedostatek jídla. Je to jeho karma, kterou si musí po období blahobytu také odžít, aby získal potřebnou zkušenost.
Také některé nemoci má člověk karmicky dané, aby jimi prošel, aby si je prožil a měl osobní zkušenost. Člověk, který prožije těžkou nemoc, uzdraví se, a pochopí účel té své nemoci, má pak mnohem více soucitu s nemocnými, a také se o ně dokáže svědomitě a pečlivě postarat. Je v podstatě jedno, jestli je to v tomto životě, anebo jestli se bude profilovat do role pečovatele či lékaře až v životě příštím. Důležitý je prožitek - zkušenost sama.
Takže některé nemoci máme z duchovního pohledu jako karmické, kterým se nemůže člověk vyhnout. Prostě si je musí prožít. Velice často se z takových nemocí nakonce uzdraví a vyléčí. Někdy jako zázkrakem. V jiných případech ale potřebuje i tu zkušenost radikálnějších zásahů, jako je například chemoterapie, spousta medikamentů a složitější procedúry. Nelze to říct obecně, ani plošně. Je to ryze individuální podle toho, co si člověk potřebuje prožít, aby došel k tomu správnému poznání, které si pak odnáší do dalších životů.
Proto se některé nemoci také jakoby vrací. Někdo má, řekněme, karmicky danou nemoc. Alopatické léky zmírní její příznaky, operace nelze, a tak se zvolí alternativní cesta. Vyzkouší se změna stravování, vynětí masa a mléka. Příznaky mohou na nějakou dobu ustoupit, ale protože člověk zatím nerozpoznal to, co je důležité a podstatné, a tak se nemoc začne vracet. Zpočátku jen lehce, ale když člověk neřeší skutečně to, co řešit má, tak se mohou projevy zesilovat.
Není to trestem božím, ale jen znamením, že člověk musí jít dál. Často si musí sáhnout opravdu až na dno, aby poznal a aby se naučil správně dívat a chápat tak, aby se rozvíjely ty jeho kladné vlastnosti a smysly tak, jak to má ve svém osudu předepsané.

Oproti tomu některé nemoci a zdravotní problémy si tvoříme sami tím, jak jsme si zvykli přistupovat ke světu, k životu a hlavně sami k sobě. Jako lidé si často nasazujeme různobarevné brýle, protože chceme svět vidět jiný, než ve skutečnosti je. Od toho se nám také rodí v našich hlavičkách různé názory a myšlenky, kterými si velice často komplikujeme život sami. Chtěli bysme, aby byl svět dokonalý, a přitom nejsme schopni připustit, že je tak dokonalý, jaký si ho v tuto chvíli zasloužíme.

Pro někoho je těžké v dnešní přetechnizované době připustit, že je podřízen něčemu vyššímu, do čeho nemá možnost zasahovat. Ovšem reagovat nějak musíme. Když jsou to události v okolním světě, které se nás nedotýkají přímo, a nejsou nám příjemné, tak člověk zaujme nějaký postoj, řekne svůj názor, a jde pryč. Víc to neřeší.
Když se ale vyskytnou věci, které se dotýkají přímo člověka osobně, jako je nemoc, tak už je nucený něco udělat. Přinejmenším se musí zvednout a vyjít ze zaběhaných kolejí, a nechat se vyšetřit. Jaký způsob léčby pak musí prodělat, a jak dlouho to bude trvat, to už pak záleží na dalších okolnostech a na nás samých.
Na jedné straně člověka brzdí lenost a pohodlnost. Něco udělat a změnit, to vyžaduje víc, než jen odvahu. A na druhé straně je to namyšlenost, arogance a pýcha, když si myslíme, že nepotřebujeme nikoho, aby by nám pomohl.

Než vyzrajeme, musíme projít velkým množstvím lekcí. Budeme se muset poprat nejen s nemocemi, ale hlavně sami se sebou a s tím, co nás svazuje a stahuje. Odmítání, odsuzování, posuzování, stejně jako oddělování a kritika nám zastírá jasný pohled a blokuje nám cestu k tomu, abychom opravdu poznali a pochopili, o čem tento život je a co tento svět nabízí pro naši duši.

Duchovní praxe I. -   úprava článu a korektura 4.července 2016

Pro začátek je nutné si uvědomit, jakou důležitou úlohu hraje život v rámci duchovního vyzrávání. Život, který žijeme tady v té nejhrubší rovině, je pro každou duši velmi cenný z pohledu jejího vzdělávání. Za tímto účelem, pro vzdělávání duší, byl tento svět také stvořen před mnoha mliliony let.

Kolik za tu dobu duše projde životů, to je záležitostí inkarnačního a karmického zákona, kterým všichni bez rozdílu podléháme.
Na úplném začátku, když jsme dostali první možnost života na této zemi, měli všichni značně otevřené vědomí. Měli jsme přístup do akašistických knohoven a záznamů, které jsou v duchovním světě. Náš stvořitel měl zájem na tom, abysme poznali, a hlavně prožili na vlastní kůži, co život ve hmotě obnáší. Protože jen když žijeme život jako člověk z masa a kostí, tedy když je duše vtělená do fyzického hmotného těla, má možnost na vlastní kůži cítit dopady svého jednání a myšlení.  

Tam nahoře, nad úrovní astrálu, ve vyšších rovinách duchovního světa, to možné není.
V těch nejnižších patrech duchovního světa se kumulují hrubé energie, které člověk vytváří svým životem a myšlením. Tuto rovinu většinou známe z pohádek a vyprávění jako peklo. Z vyššího pohledu duchovních rovin tomuto předměstí říkají různě, např. Umbral anebo zahrady zbloudilých.
Tato rovina je jako meziprostor mezi hmotným světem a světem jemně-hmotným - astrálním a duchovním. Tam právě mají naše duše své pravé domovy, ze kterých se inkarnují na zemi do fyzické podoby.

   Umbral je něco jako záchytná stanice, ve které se shromažďují duše, které svůj pozemský život promarnily. člověk, který nerespektuje některý z božích zákonů, a v pozemském životě koná špatné skutky, ubližuje druhým anebo sám sobě, zatěžuje svoji duši a svoje svědomí tak, že když opustí fyzické tělo, nemůže hned projít nebeskou bránou. Tomu je určeno, aby nějakou dobu strávil v tomto stinném předměstí. Někdy to může být i tím, že člověk se podřídí nějakým cizím názorům, namísto toho, aby žil podle toho, jak to sám cítí.

   Tedy když člověk něco v životě pokazí - když překročí nějaké boží zákony, a dělá špatné věci, tak si svoji duši zatíží a začerní. A žádná tak těžká a černá duše neprojde dál do toho čistého duchovního světa. Jednak proto, že ona sama by se tam necítila dobře, a za druhé proto, že i pobyt v tomto místě je jednou z výukových lekcí pro duši. Duše, která stráví nějakou dobu ve stínu Umbralu, očišťuje se a zpytuje svoje svědomí. Je to tak dlouho, jak je potřebné. Dokud se aspoň v upřímnosti nezačne modlit a přimlouvat o pomoc boží a o odpuštění, anebo dokud se na zemi někdo za duši nemodlí a z upřímného srdce pro ni nepožádá o milost nejvyšší.

      Také v Umbralu platí to, co tady v pozemské rovině: slova a odříkané modlitby musejí vycházet z hloubky duše. Musí je člověk cítit, a musí mu vyvěrat ze srdce. Nestačí jen povrchní odříkávání nějakých textů. Každá modlitba musí vycházet ze srdce, aby byla vyslyšena. To platí jak tam nahoře v Umbralu, tak i tady dole v hmotné rovině, když se tady pohybujeme ještě jako lidé v tělení do fyzického těla.
  Tedy Umbral dalo by se říct, je druhou nejnižší rovinou astrálního světa, který je pod nebeskou bránou. Existují ještě nižší světy, ale o tom zase někdy příště.

Pro tuto chvíli je podstatné uvědomit si, že náš pozemský život a naše jednání a reakce, mají zásadní význam pro další cestu naší duše. Podle toho, co děláme a jak se chováme, podle toho se bude také odvíjet naše další putování a další zkušenosti a prožitky, po smrti a i v dalších inkarnacích a dalších životech, ať už se budeme inkarnovat znovu do tohoto světa v budoucnosti, anebo dostaneme úkoly v jiných světech.

     Nechci tím nikoho strašit. Toto povídání má sloužit k tomu, aby připomenulo, že když žijeme své pozemské životy, není to žádná iluze, ani sen. Pravidla, která byla nastavena, paltí pro všechny lidi, a to bez rozdílu. Každý hledáme sám sebe. Každý hledáme klid a mír pro svoji duši. Každý tu a tam musíme čelit nepříjemnostem a řešit nemilé události. A také každý si musí prožít v životě i bolest a utrpení, aby získal zkušenosti. Pro poučení duše slouží prožívané skutečnosti, ne účast na kurzech, ale život sám. Pro ten jsme se také znovu narodili.

    Bez prožitku bolesti a utrpení neexistuje poučení, ani duchovní růst. Tak to prostě je. Není důvod se tomu vyhýbat, ani se bát. Každý má předpoklady, že ty své úkoly zvládne. Někdo má dluhy vůči zemi, ve které žije, tak si je musí splatit. Někdo má zase dluh vůči nebi, další vůči lidem, protože je třeba v dávné minulosti svými přesvědčovacími technikami anebo kázáním dokázal přesvědčit na svou stranu, a tím je svedl na špatnou cestu.
   Ono když někdo káže druhým, měl by mít nejen splacen z větší části tu svoji část osobního dluhu, ale také si musí spoustu věcí hlídat, aby neudělal znovu tu samou chybu jako v minulosti.

   Každý, kdo veřejně promlouvá k lidem, ovlivňuje davy a lidské mínění. Nejen veřejní činitelé a politici, ale i lidé, kteří přednášejí na různých kurzech, zvláště o duchovních věcech. A každý takový člověk čelí zkouškám moci a slávy. Často právě těmto zkouškám člověk neodolá a nechá se zlákat vidinou bohatství a moci. Tím se odkloní a dá se na špatnou cestu, kde poslouchá spíš ty horší vlastnosti, nežli svoje svědomí.

   Není se čemu divit. Chuť slávy a ovlivňování davů je lákavou vidinou pro člověka, který zapomněl na to, co je poctivě a čestné. Ale i to je zkušeností, kterou si musí každá duše projít. Se slávou v člověku rostou i další chutě. Tak člověk snadno zaprodá svoji duši a z toho, co mu pán bůh do vínku dal, uplete bič sám na sebe. A z těch jeho názorů stanou se bludy, dogmata a fámy, které jako energie husté a temné kupí se na jeho osobním kontě. A je to také část těch hustých energií, které vytváří a které se udržují v astrále, dokud si je člověk znovu sám neočistí svým životem.

   Vězte, že andělé jsou těmi, kdo každého měří. To oni každému to jeho konto vlastní hlídají. A poctivě sepisují každý váš čin i každou myšlenku, která vám proletí hlavou. A pokud je ta myšlenka ještě navíc posilněná emocemi, tak se vám vrací jako bumerang.
To jsou způsoby, jakými zatěžujeme tuto zemi a éter. A znovu říkám, děláme to všichni. Někdo víc, někdo méně. Někdo, kdo už o tom ví, tak čistí už v tomto životě, co může - hlavně svoji duši od těch všech zatížení, které si na svém kontě nashromáždil.

"Ten kdo aspoň cítí to svoje svědomí, a občas si ho vyčistí, to znamená, že si uvědomí aspoň to, že je člověk, který občas nějaké ty chyby dělá, ten je o krok blíž k odpuštění. A ten, kdo se staví nade vše, a prohlašuje se za velikého, kdo myslí si, že neohrožený je, tak ten zákonitě narazí. Každý kdo pohlíží výš, kdo nad ostatní se povyšuje, pocítí dopad na tvrdou zem. Pocítí, co to je být člověkem."

To jsou slova andělů, ne moje. Já nejsem soudcem, ani jím být nechci. Cítím a vidím některé z těch energií, které do éteru vypouštíme. A je mi z toho často smutno. nejvíc v případech, když vidím, že člověk, který má otevřené vědomí, zneužívá toho, co ví a zná proto, aby ostatní zmátl svými názory. 

Je mi líto, jak jako lidé často znevažujeme život a kritizujeme boží dílo, namísto sebe a toho, co děláme a jak uvažujeme. Vždyť ty události, ty situace, které se tady dějí, pro nás připravují tak, abysme se konečně už probrali z té iluze a snění.

Život a tento svět může být krásný a rozkvetlý jako rajská zahrada. Ale kdy?

To záleží na nás všech, kdy sáhneme si do svědomí, a začneme používat toho co víme a známe čistě k tomu, abysme jeden druhému pomáhali. Ne abychom se o energie okrádali a navzájem si stavěli zátarasy a bariéry, v domění, že můžeme určovat druhým lidem, kdy a kterým směrem se mají dát. A když bereme jim to, co do nich pán bůh dal.

Všichni spějeme k jednomu cíli. Všichni toužíme po lásce boží.

Každá duše nejen zná toho, kdo ji stvořil, ale přirozeně tam někde pod nánosem toho všeho balastu má něco jako kompas, který mu ukazuje cestu a správný směr. Zkusme si ten kompas očistit a znovu se jím začít řídit.

Ne, to není podmínka chodit se někam modlit, do nějaké skupiny, či do chrámu. Tu prosbu, ať si vysloví každý podle svého srdce, podle svého svědomí a vědomí.

Každý člověk se nachází v určité fázi duchovního vývoje. A dohromady tvoříme celek, podle kterého nám připravují a skládají ty kulisy všeho dění.
Všechno je dokonale promyšlené a připravené. Oni tam nahoře se nemýlí. Jen mnohdy nepředpokládají, že jako lidé to přijmeme a pochopíme tu svoji omezenou roili. A že už rozboříme ty zdi a zátarasy, které jsme si domýšlivostí, kritizováním a naivitou vytvořili, když svystupujeme proti dílu samotného stvořitele.

Vždyť každá situace něco učí nás. Každý děj ve světě nám má něco připomenout. Některé výzvy jsou tu proto, abychom se naučili správně a pevně stát a bránit i ty slabší. A jiné události jsou k tomu, aby dostatek soucitu v lidských srdcích probudily.

"Dívat se povýšeně a myslet si, že se vás to netýká,
to není výsadou duchovního člověka.
Neb vše ve světě důsledkem je
vašich činů minulých.
Tu v rodině naslouchejte
kde nedostatky, a kde je smích.
Však výsměch opovržením jest
který duši svazuje.

V duši klid a mír
kdo chce mít
naslouchat měl by svému srdci víc

Objevit tu buzolu,
kterouž jsme mu dali
když do života pozemského
vaše duše posílali.

Podívejte - kde ji máte
čím vším je překrytá
Někdo strachem
jiný bázní
cit a život odmítá.

Odstraňte ty nánosy
sejměte ty krunýře
ať uleví se vaší duši
ať uslyšíte svědomí své.

Pak chopte se zas víry své
a do rukou vezměte
ten svůj osud, zodpovědnost,
kterou sami nesete."

   Finanční karma vzniká, když si přisvojíme za své schopnosti, které jsme dostali do vínku od pána Boha, a postavíme se před lidi, abysme jim ukázali, jak jsme duchovní a co všechno umíme a dokážeme. Spousta lidí si ani neuvědomí, že když dostane nějaké schopnosti, když má třeba možnost nahlížet do světa energií, vidět do osudu lidí a zemí, tak že spolu s tím na sebe přebírá zodpovědnost za to, jak tyto svoje schopnosti v pozemském životě využije. Či s nimi začne obchodovat, anebo je bude využívat k tomu, aby druhé ohromoval, anebo bez dovolení bude strkat nos do osobních záznamů lidí, s kterými se potkává. Každý člověk má nějaké schopnosti. někteří s nimi pracují vědomě, někdo jim nevěnuje takovou vážnost a pozornost, a někteří těch svcýh schopností a darů, žel bohu, stále zneužívají právě k tomu, aby upoutali a byli zajímaví, anebo aby si tím přišli na tučné zisky od jiných důvěřivých, a promiňte mi ten výraz, pomatených lidí.
    To jsou ti, kteří si neumějí udělat na nic svůj názor, a které opijete rohlíkem. Taky jsem mezi ně jednu etapu svého vývoje zapadla. taky jsem byla pomatená těmi všemi krásnými vizemi a představami o světle. taky jsem si přála rozplynout se jako pára nad hrncem, a stát se jednoduše světlem. Jenže moje logická a analyticky zaměřená mysl to nějak nebrala. Není divu. Člověk má přirozeně strach z toho, co bude, až tady jednou nebude. Zkrátka bojí se smrti, a myšlenka na ni je nepřijatelná. A mám dojem, že to bylo podnětem právě k tomu, aby si nějaký dobrodruh vymyslel prýávě tu báchorku o tom, že se jednoho dne fyzické tělo promění ve světlo a vyfičí z tohoto světa. A tak lidi vymýšlejí stále dál a dál různé pohádky a báchorky, aby uchlácholili a potlačili ten svůj přirozený strach, který mají ze smrti. A chtějí zůstat na živu co nejdéle.
     A tak vymýšlejí různé techniky a způsoby, jak by se dala využít prostá energie z vesmíru k tomu, aby byli věčně mladí a krásní. A tak si začnou pohrávat s energiemi. Zjistí, že je možné si něco přát, a ono se to dříve či později stane skutečností. Pak zjistí, že jim přes dlaně poudí nějaká energie, a když své dlaně položí někomu na jeho bolístku, tak přijde úleva, a člověk se vyléčí a uzdraví.
    Jo, kdyby si to každý nechal sám pro sebe a k tomu, aby pomáhal svým nejbližším, žilo by se nám všem na světě mnohem lépe. Jenže většina si to co dostala od pána Boha nechá pěkně a pořádně zaplatit. Dá tomu nějaký honosný název - vždyť co jiného by lidi na to jejich školení přilákalo? A začne druhé lidi školit a učit o energiích, aniž by měl v sobě nějakou zodpovědnost, a ještě navíc si za to od lidí vyinkasuje pořádně velkou sumičku peněz.
    Nezávidím nikomu, kdo pracuje s lidmi a kdo dokáže pomoct, a ještě vysvětlit, kde ten dotyčný klient dělá problémy, a poradit, jak se dostat z toho zamotaného kruhu ven. Ani nezávidím těm, kdo si dokáží vzít vysoké částky za ty své kurzy. Obdivuji také ty, kteří sjou ochotni platit tolik peněz v podstatě za to, co je každému druhému přirozené a přístupné.
    Platíme nehorázné částky za něco, co je nám všem přirozné, necháváme si vymývat mozky bláznivými a nepodloženými názory jen proto, že se bojíme podívat se sami do sebe? Jen proto, že se bojíme vlastního nitra, samoty a toho, co uvnitř sebe objevíme. Ano - právě tady si začínáme tvořit anebo navyšovat svoji finanční karmu - když přestaneme důvěřovat tomu moudrému rádci uvnitř v sobě, a začneme platit za to, co je pro nás všechny dostupné a co by nám mělo pomáhat k životu na zemi. Ten, kdo prodává energie, bude se jednoho dne zodpovídat a bude draze platit penále ze zneužití svých pravomocí. A ten, kdo už něco ví o své duši a něco už se v životě naučil a pochopil, jak energie fungují, a zůstal přitom dál tím obyčejným člověkem, který tu pomůže, jinde třeba poradí, ten se bát nemusí, že by si zadělával na probém.
  Tomu stačí jen když mu někdo ukáže směr a tu a tam třeba si vzájemně poradí a sdílí svoje zkušenosti. Vždyť o čem jiném by tento svět a život měl být, než o tom, že to konečně jednou každý pochopí - že s energiemi nejsou žádné špásy - a nelze jich zneužívat, ani jako dojnou krávu je pro sebe mít. Neb tím se pro světlo nepracuje. 

O intuici, svobodě a přikázáních:
https://www.facebook.com/zvukovelazne/posts/1739199826366653

https://www.facebook.com/zvukovelazne/posts/1738747253078577

   Někdo věří a jaksi podvědomě cítí, že Atlantida byla. Jiní nevěří, a tvrdí, že je to jen legenda. Existuje jedno přísloví: "Na každém šprochu, pravdy trochu."
A když se nad tím zamyslíme.... z čehopak asi vznikají legendy?  Vždycky je nějaký podnět. Člověk si jen tak něco nevymyslí, aniž by k tomu neměl nějakou předlohu. Vždyť i každá fantazie, která člověka napadne, má nějaký důvod, a má nějaký reálný podklad. I když někdy je fantazie víc symbolická, nežli by se takový fantastický příběh mohl v tomto reálném světě odehrát.
Lidská představivost je opravdu různorodá a tvůrčí právě proto, že úzce souvisí s tím, co si neseme ve svém podvědomí. A máme toho ve svém podvědomí ukryto opravdu mnoho. Mnoho vzpomínek na prožitky krásné, milé a příjemné, ale také na ty nepříjemné a bolestivé. A máme tam také takové věci, které jsme si spojili s obavami a se strachem. Mezi tyto vzpomínky se také řadí zkáza a zničení Atlantidy.
    Ano, byli jsme přitom. V rámci inkarnací a duchovního vývoje, se vůbec nevylučuje, že by mnozí z nás, Atlantidu neprožili osobně. A z těch duší, co jsou momentálně inkarnované na zemi jako lidé, nás tam opravdu hodně.
    V době atlantidy jsme měli ohrnomné možnosti, a také znalosti. Hodně jsme věděli, hodně znali. Uměli jsme pracovat s energiemi, dokázali jsme nadlidské věci, o kterých nechci teď psát. A hlavně jsme měli shora otevřené dveře a přístupy do některých duchovních míst, kde nám pomáhali jemně hmotné duchovní bytosti.   
    A právě tam jsme to pokazili. Nechali jsme se svést chamtivostí, mocichtivostí a touhou ovládat. Věděli jsme, jak použít energie, aby nám druzí podléhali a začali věřit tomu, co říkáme. Zapřeli jsme víru, zapřeli jsme boží pomoc a nechali se svést do propasti. Jen proto, že jsme uvěřili, že člověk je víc, než jeho stvořitel.
    Začali jsme si myslet, že když umíme pracovat s energiemi, a když máme přístup do vyšších duchovních rovin, kde nám pomáhají regenerovat těla, a kde dostáváme přístupy k novým technologiím, které byly určeny pro lidstvo na této Zemi, že si můžeme dovolit vše. Ničit, podmiňovat a energie zneužívat pro osobní obohacování a pro úspěch, pro hromadění a mamonění. Že můžeme druhým diktovat a řídit jejich životy.
No a podívejme se, jak daleko jsme došli dnes? Kde se nacházíme jako lidstvo v této dnešní, prý moderní, době?
Jsme tam, kde jsme byli. A možná ještě hůř. Protože nemáme ty možnosti regenerace, ale ani pomoci, jakou jsme měli tehdy. Pokazili jsme to. Zničili tu důvěru, kterou složitě a přetěžce získáváme teď nazpátek.
A tak dostáváme řádně zabrat pocitově, emcionálně, psychicky i fyzicky, když se pustíme do práce na sobě. Dá nám práci, znovu nepodlehnout a udržet se při zdraví a zdravém rozumu. A dá nám práci udělat si v tom všem jasno, a udělat si svůj osobní názor. Ať už je jakkoli odlišný od moderních proudů.  Najít a vrátit ztracenou víru, a pak ji ustát před světem, není vůbec jednoduché.
     Ať už člověk atlantidu zavrhuje, anebo naopak,  tam někde hluboko v duši a ve svědomí každý má zápis o tom, kde v které době byl, čím tam byl a také co všechno dělal. To dobré, ale i to špatné. A tak jsme dostávali další možnosti a příležitosti napravit to, co jsme tam dávno pokazili a spackali. Tak jsme se dostali až do té dnešní doby.
     Do roku 2012 jsme měli šanci si toho hodně napravit. Očistit si své svědomí a začít konečně pořádně a smysluplně žít. A co jsme s tou šancí udělali?
Stačí se jen podívat. Všude kolem se všichni kasají, jak jenm energie chodí, a jak s energiemi pracují.
    Kolik lidí za posledních pár let pověsilo normální poctivou práci na hřebík, když si začali hrát s energiemi ?!?!  Tak jako tenkrát. Mysleli jsme si, že jsme na vrcholu stvoření. Mysleli jsme si, že jsme pány tvorstva a vesmíru. Mysleli jsme, že nepotřebujeme klasickou medicínu, ani léky, že spasíme celý svět a že to sami napravíme. Začali jsme zavrhovat vše, co nám shora pomalinku začali otevírat a nabízet. Ještě víc jsme se začali oddělovat sami od sebe, a opět a znovu jsme začali využívat energií pro vlastní obohacení. Někdy pro slávu a věhlas, a v jiných případech i pro ty peníze. Vždyť přeci, když někomu energie proudí, proč by si to nenechal královsky zaplatit, že?
    Nechci nikomu sahat do svědomí, to ať si každý udělá sám. Jen je mi smutno, z toho, co kolem vidím a co slýchám od lidí, kteří se odhodlají začít své věci řešit. Sama vím, jak vám lidská závist dokáže ničit vaši poctivou a dobrou práci.
    V rovině energií je opravdu vše. To dobré, ale i to špatné. Tady na Zemi jsme pořád v rovině, kde je dualita. Tady působí andělé, ale také astrální bytosti. A jsou tu také energie, které jako lidi produkujeme a vytváříme svými myšlenkami, pocity a emocemi.
    Těch kladných a pozitivních energií je ale pořád málo. Pořád si závidíme, chceme se obohacovat, vydíráme se emocionálně a citově, šíříme strach a paniku, anebo sami zmatkujeme a panikaříme. A když cítíme, že někoho můžeme o něco pumpnout a srazit ho na kolena, aby se před námi klaněl, tak to bez studu uděláme.

   Je mi smutno, když slyším, že tímto způsobem pracují ti, co umí pracovat s energiemi. A místo toho, co by opravdu těm slabším a nevědomým pomáhali, tak jen využívají jejich důvěřivosti a neznalosti. Využívají toho, že ti druzí nevidí a necítí, s jakými energiemi ve skutečnosti ten dotyčný pracuje.

    A tak se opět dostáváme do stavu, kdy se světem rozšířily pochybné praktiky, namísto víry a poctivé práce. A na první místo jsme si postavili zase úplně něco jiného, než bychom tam měli mít. Dali jsme přednost důvěřivosti, před vlastním citem. A lehkomyslnost a pýchu stavíme jako vzor na piedestál. Oslavujeme řeči a řečníky, necháváme si plést hlavy a gumovat mozky nemysly. prostě proto, že jsme si zpřetrhali spojení sami se sebou a se svým svědomím. A tak vedou ti, co umí využívat energii jazyka a slova, a dokáží tak mást opravdu davy. Tady není řeč o politice, ani o politicích. Tam jsem si už jaksi na podobný jev už zvykli. Ale na co jsme si nezvykli, že se vykytuje ve všech kruzích a skupinách, ve všech odvětvích, tedy i mezi těmi, co hledají tu svoji parketu v ezoterice a alternativních cestách. kolik jen duchovních mistrů se tady vyrojilo - to je až k nevíře. A co ostatní  zbývající lidé - že by to byli úplní omezenci .....?? jen proto, že si nedávají nějaké duchovní přízviska a nic neříkající jména?  Jen proto, že si někdo netvoří stádečko tupých oveček, přeci neznamená, že ten člověk nic neví, neumí a nezná.
Každý, kdo veřejně mluví, dokáže zaujmout a dokáže tu příležitost pěkně hezky využít pro své dobro, ve svůj osobní prospěch. A může tvrdit že ne - že on je muzikant. Ale řekněte sami - kdo z lidí by nevyužil toho, že se o něm dozví davy, a že se jeho jméno bude přetřásat, kde se dá?  Lidská touha po úspěchu a slávě, ta pokouší každého člověka. Jsme jen lidé, a každého to zkouší. Někdo odolá a zůstane poctivý, a někdo si holt ještě potřebuje vyzkoušet, co všechno sláva a věhlas obnáší.

     Nemluvím ze závisti. Nezávidím nikomu, kde stojí ani co dělá. a už vůbec nemám proč závidět vehlas a slávu. Svěstká sláva - polní tráva. Čím víc lidí mne bude poslouchat, tím víc budu cítit tlak, když se jim něco nepodaří. Tak to mám.
   Vnímám a cítím energie každého, s kým jsem se setkala, ale i energie toho, koho jsem v životě neviděla. Stačí jen když přijde nějaký odkaz anebo článek či rozhovor. Mnohdy není o co stát. Ale tak alespoň vím, s kým mám tu čest a kdy nastolit nejvyšší ostražitost. Energie působí všude, přes oceán, ve dne i v noci. A v noci to má opravdu grády.  To byste se asi divili, jak jsou ty energie rozličné, a jak to dokáže pozlobit a potrápit. 
     Nikoho neobviňuji. protože vím, že každý sám je svého štěstí strůjcem. A každému se zpátky dostane zase jen to, co si zaseje.Co spíš cítím, je lítost nad tou lidskou lehkomyslností a naivitou.

    Kolik lidí si domýšlivě myslí, že to oni spasí svět. Rituály a čáry - máry.
Mít úctu k tomu, co nám pán bůh dal, to je přirozené. Ale myslet si, že spasíme svět, když nebudeme pracovat, to je nadutost a domýšlivost. A že bysme snad měli pomocí rituálů vybřednout z bahna, to je lehkomyslné.  Kdyby všichni viděli, anebo aspoň cítili, do jakých pastí se energeticky zamotávají, tak by vzali nohy na ramena, a nepřestali by se modlit a prosit za odpuštění. 
   Ne, žádný rituál nás nemůže nikoho z nás ani zbavit zodpovědnosti, ani odejmout nám přemeno. To, co je třeba, to si musíme odžít. Jednou se už konečně musíme poučit, a přestat dělat pitomosti. Přestat si zharávat s osudem této planety a odložit nehoráznou zpupnost proti tomu, co nás převyšuje.
   

    Zuby a problémy s nimi velice často souvisí s rozhodováním.
Zkuste si vzpomenout, jaké to bylo, když jste se vrhli do něčeho nového. Většinou se ani dlouho nerozmýšlíme, a dáme do toho velkou spoustu energie. Jsme do toho projektu tak zakousnutí, že přestaneme vnímat všechno ostatní kolem. Nechceme poslouchat ani dobré rady svých blízkých. A přitom tak často právě člověk, který není do projektu tak zatažený, má pohled nestranný, a víc vnímá třeba i to, že jdeme sami proti sobě. Protože projektu věnujeme opravdu všechno - svůj čas i peníze, a neposloucháme už ale reakce svého těla, a už vůbec neposloucháme to svoje nitro.   
     Zakousli jsme se tak moc, že ty co o nás mají starost, začneme vnímat jako nepřátele. A upřednostníme raději jen ty, co mluví výhradně ve shodě s námi. Začneme je poslouchat víc, než to své nitro. A začneme ztrácet sami sebe. Naši blízcí to s námi opravdu mysleli dobře, jenže to v této situaci už nejsme schopni rozpoznat. Prostřednictvím našich nejbližších nám mohou i andělé sdělit to, co nechceme slyšet.
     Jenže když nechceme slyšet, odmítáme, a ztrácíme přehled. Tak ani nevidíme, že ti, co nás jen chválí a ponoukají k dalším výkonům, jsou jen ti, co na tom profitují. Mají užitek jen z toho našeho projektu, z naší práce a naší dřiny. A nehodí se jim, abychom se občas zastavili a popřemýšleli nad sebou a nad svým životem.
Vždyť by to byla jen ztráta času. A tak se necháváme hníst a ponoukat, tak dlouho, dokud jsme schopni se zuby, nehty držet. A držíme se ze všech sil. Nevidíme, že tam na druhém konci proti nám někdo stojí, a také se drží stejného krajíce, a snaží se urvat si něco pro sebe.  A když na to dlouho nemůžeme kápnout, dá nám to ta naše dušička jansěji na vědomí přes signály fyzického těla.

     Se zuby se váže rozhodnutí naše.
Poznat včas, pustit se a jít tou svojí cestou, abych svoji originalitu objeviti mohla. Odkrýt víc z toho, co má duše ještě tají.
 Poznat na čem zuby už si lámu, a kdy odejít od té kůrky tvrdé, ke které už jen dravci nenechaví slétají se, křičíce, mezi sebou se rvou o ni, o tu kůrku prohnilou. Není to vždy lehké - nechat být, co zprvu jasné se nám zdálo. To tenkráte příjemné bylo, měkké, a i půvabné. Teď však k zakousnutí už to není. Duše to ví, člověk ne.
Každý krajíc časem ztvrdne, když se nesní docela.
Pak nutné je pustit se a rozhlédnout se dokola.
Vůkol sebe, do dáli, kde jasná hvězda osvětluje cestu.
Nezůstat stát na místě, rozejít se po té cestě znovu v dál.

Na závěr rada malá, co k rozpoznání povede:
    Když si oči zavřete, představte si svoje zuby. Podívejte se, co máte sevřené mezi horní a dolní čelistí. Do čeho jste tak silně zakousnutí, že vás z toho bolí zuby. Nedivte se, když místo chleba uvidíte třeba plech, anebo železo. Je to pro vás známka toho, že něco v životě už moc přeháníte, a jdete tak sami proti sobě. Možná vás napadne, když uvidíte ten předmět, které oblasti se to týká, co už jste měli dávno změnit. A když ne teď, tak vám to dojde určitě brzy.
A když už víte, na čem si zuby lámete, představte si, že to ze své pusy vyndáte.
Pak potřeba je, zuby své si ošetřit, třeba pastou na zuby. A v té krátké meditaci, raději se zakousněte třeba do čerstvého ovoce, ať získáte novou sílu a chuť do dalších dní svého života.

Reálný hmotný svět a duchovno.

Často se může zdát, že propojit tyto dva světy je těžké a nemožné. Opak je pravdou. Jeden svět neexistuje bez toho druhého. Kdyby nebylo toho duchovního, tak by nebylo ani této reality, a nebyla by hmota. Neměli bychom ani hmotu těla ani věci, které v životě používáme. Prostě kdybychom neměli tělo, tak bychom ty věci nepotřebovali.

    Tak to by bylo asi pro úvod, abychom se dostali k tomu, o co tady teď v této době jde. A to je PROPOJOVáNí nebo-li: vědomé spojení(prolnutí) duchovní složky se složkou hmotnou. Tedy jednoduše řečeno: manifestace ducha ve hmotě -  v těle fyzickém - nebo také ztělesnění božství v člověku.
Pak tedy i všechno to, co člověk božský udělá, se rovná tvoření stvořitele.

    Je to složité k pochopení? Nevadí, neřeště to. Nedělejste si s tím těžkou hlavu. Docvakne vám to později. Protože pokud sem čas od času zabrousíte, a čtete nějaké to povídání, otevírá vám to přirozeně vnímání a aktivuje třetí oko, a celé toto směruje  k vaší duši.
    Ne proto, abychom ji tímto prostřednictvním manipulovali a ovládali, to není záměrem naší práce a působení tady na Zemi. Ale jde o to, abyste se našli - abyste se probouzeli a poznali to, jak k vám vaše duše promlouvá.
Zkrátka, abyste byli schopni se napojit na svůj vlastní kanál informací - na svůj osobitý Zdroj, z kterého k vám proudí nejen informace, ale také ta základní výživa pro celý váš bioenergetický systém těla.

    Na vašem levém rameni možná ještě teď sedí černý havran nebo čertík, který vám do ouška našeptává něco o nesmyslech a bludech. A vaše dušička zatím sedí na vašem pravém rameni skromná a přikrčená, a čeká, až se s ní spojíte a až ji přijmete jako svoji přirozenou součást.
Jak dlouho ji tam ještě necháte sedět mimo sebe? ......

    Ten čertík nebo havran vám také napovídá, že nemáte na nic čas, a že musíte nejdřív udělat toto nebo támhleto pro to, abyste byli dokonalí a dobří. A proto, že se tohle dělá takhle, a že ostatní to tak také dělají, a vy přeci nesmíte vyčnívat z řady, a musíte to dělat jako vaši rodiče, anebo vaši učitelé.
     Ten havran vás odrazuje od toho, co by ráda dělala vaše duše. A vy tomu ďáblíkovi stále nasloucháte. Ztrácíte energii, potápíte se do smutků a beznaděje, nedaří se vám ani vydělávat dost peněz, a všechno na vás padá.....
     A pro svou omluvu jste si našli výmluvy: "Nemůžu dělat to, co by mne těšilo, protože nemám - čas ani peníze." "Nemůžu udělat to, co by mi prospělo, protože na to nemám. To raději budu dál trpět a bědovat a utápět se v lítosti."

     Jistě to znáte - sami víte, jak reagujete na nějaký nápad nebo námět, do kterého byste se nejraději vrhli hned, ale.......... ten čertík za vás říká: "Nemůžu, jsem unavený. Nemám na to čas. Musím nejdřív uklidit a nakoupit a uvařit pro rodinu, aby měli co jíst a aby mne měli rádi." anebo: "Teď na to nemám peníze. Teď si to nemůžu dovolit, být sám sebou a tím, co po mně chce moje dušička."
Jo výmluv se najde a mysl jich vykoumá dost, aby utvrdila toho čertíka v tom, že vy vlastně nemůžete vyjít vstříc té své vnitřní tvořivosti a svobodě.

     Je to ale vždycky jen na vás, komu budete naslouchat. Ten čertík vás jen zkouší a prověřuje vaši vyspělost: kam - k jakému pochopení a poznání už jste dospěli....??
 
A duše?
   Ta přímo miluje tvořivost. Žije a čerpá z toho, co produkuje. Živí se z radosti a ze sebevyjádření zpěvem, tancem, pohybem, malováním......atd.
Duše prostě miluje tvořivost ve všech směrech. Má radost z toho, že má tělo, a že může převádět ideje do hmoty.
Ona sama nejlépe ví, kdy je vhodný čas uklízet a kdy je vhodný čas jít nakupovat.
A když jí člověk začne dávat přednost před nápovědou od toho černého havrana - čertíka, tak najednou zjistí, že se čas zpomaluje, dny se prodlužují, energie v těle neubývá, ale naopak přibývá se vším, co člověk dělá. A pak už je jedno, jestli je to uklízení domu, nakupování anebo malování - člověk získává mnohem více energie prostřednictním toho, co dělá. (A to je mimochodem také první krok k pránické výžibvě - být v souladu se vším.)

     A když tedy začínáte kráčet v souladu se svou duší - se svou světelnou podstatou, a nejdete už proti ní. Pak už vás neovlivňují tolik jinými lidmi utvářená dogmata a fámy. Jdete v souladu s pravdou sebe sama, a stojíte pevněji na své základně. I se stresovými situacemi si dokážete jinak poradit, stáváte se pánem svého času a svého života, jste svobodní. Protože nasloucháte ssvému nitru - a vaše duše vás vede a říká vám, kdy je čas odpočívat, a kdy je čas pracovat.

     Udržet si spojení se svou duší, to za vás nikdo neudělá. Opravdový učitel vám pomůže, abyste to spojení navázali, a dostatečně se v něm ukotvili. podá vám na cestě pomocnou ruku, ale pracovat na tom a udržovat, to už je na vás. Učitel vám může jen poradit, ale vykonat to musíte vy sami. 

     Je toho tolik, co je ukryto v komnatách každé duše.
To všechno je připraveno, abyste to postupně zpracovali a proměnili na úrodnou půdu pro své další tvoření a projevení v tomto světě a ve svém životě.
      A pak existuje ještě mnoho dalších světů a dimenzí, kam vás postupně vynese to spojení s vlastní duší. Otevřou se vám další obzory a budete se moci podívat dál, budete-li mít zájem a upřímnou touhu po poznání. Protože to jsou věci a světy, které jsou mnohým zatím ještě skryty. A pro které neexistuje vědecké vysvětlení a důkazy. Věda je neustále o krok pozadu za idejemi. Vyvíjí se tak, jak se vyvíjí všeobecné lidské vědomí. Ale vězte, že jsou mezi vámi mnozí, kteří jsou důkazem toho, že fyzikální a chemické zákony mohou fungovat také naprosto jinak, než si kdy vědecká praxe dokázala představit.
    Ten, kdo žije pouze s vědomím hmoty a v materiálním pojetí světa, pro toho budou tyto řádky jako sci-fi. Ale když se podíváte na romány, které napsal Jules Verne - v té době, kdy to psal, to bylo nedostižné a reálně nemožné. Bylo to sci-fi. Ale nazrál čas, a ponorky a létání v balónu se staly realitou a skutečností pozemského života.

Nyní spějeme dál. A kdo ví, které všechny technologie do našeho života přijdou?
... energie nulového bodu.....cestování časoprostorem.....cestování do jiných galaxií a na jiné planety a cestování bez kosmických lodí, ale třeba hvězdnou bránou, atp........    
      Je toho opravdu hodně, co ještě mnoho lidí není schopno ve svém přízemním materiálním myšlení ani připustit. A přesto jsou to věci reálné, které se používají v utajení před veřejností. A věřte nebo ne - používají se už i na Zemi, nejen v jiných hvězdných systémech a na jiných planetách.
      Jenže vy o tom možná ani nevíte.
Pomaličku a postupně se tyto mimozemské technologie dostávají do životů lidí - třeba mobilní telefony bez drátů - počítače - internet - to jsou jen obyčejné věci, bez kterých by si už mnoho lidí nedovedlo svůj život ani představit. Ale to je právě jen maličká částečka z toho, co je ještě v záloze :-)

     Jak to vím? Jsem otevřená novým technologiím a vývoji - vše se vyvíjí.
A tak se dívám - naslouchám - prověřuji a hledám informace. A také vnímám a cítím.
A moje nitro, moje intuice reaguje a napovídá, když někde je kus pravdy a reálné skutečnosti. Za pár let bude svět a jeho uspořádání úplně jiné, než je dnes.
No, však se podívejte a vpomeňte si - jaké to bylo před 10 ti lety - a před 20 ti lety ... a kdo pamatuje - jak svět vypadal před 30 ti a před 40 ti lety.....a dál...??
Za ty roky se svět a uspořádání tolik-tolik změnilo. Nejen že přišly nové technologie, ale i supořádání světa a systému se radikálně změnilo......
      Vše se vyvíjí a my si můžeme vzít ponaučení z chyb, které jsme sami v minulosti udělali, a také z chyb, kterých se dopustilo lidstvo ve své historii. Nemusíme ty chyby stále dokola opakovat. Rozhodnutí není na vládě, která je v čele státu, to rozhodnutí a změna je na každém individuálně.

  Tři základní atributy.
  Pokusila jsem se je nakreslit automatickou kresbou.
  Jsou to obrázky energií. Sami vidíte, že ne všechny jsou to bytosti. Pro malování soucitu jsem měla pocit, že mám malý papír, a že A4 vůbec nepostačuje, aby se na ní zachytilo vše.

Jsem ráda, že kvantová fyzika pokročila alespoň za hranice běžné staré vědy, která všechno potřebovala osahat. A také je fajn, že už existují i přístroje a fotoaparáty, kterými lze zachytit a nafotit energie, a ne jenom to, na co si lidi mohou sáhnout rukou.
    K obrázkům ještě musím dodat, že každý člověk má svoje individuální a specifické vyjádření a vnímání. A tak když bude tyt oenergie malovat někdo jiný, budou v jeho vyjádření vypadat jinak. Já tady za sebe mohu jen napsat tak, jak je vnímám já.
   
SPOKOJENOST - vidím jako zlatavou postavu, podobnou soškám Budhy. S tím rozdílem, že ta moje je spíš ženská bytost a má dlouhé zlatožluté vlasy :-)

RADOST - vidím jako docela roztančenou bytost jako lesní žínku anebo vílu, která hraje barvičkami, je lehounká a skoro se vznáší. Ostatně je celá vidět na obrázku :-)

SOUCIT - mám spojený s Božskou Matkou. A když se ladím na energie soucitu, není to bytost, ale obrovská všeobjímající energie. Moje Já ji chtělo nakreslit jako bytost, jenže jak už to chodí u automatické kresby, když se naladíte na tu energii, ona sama maluje, a vy nej koukáte, co vám to vzniká pod rukama. Do poslední chvíle nechápete a nevíte, co z toho vyleze :-)

Když jsem se zaměřila a ptala na soucit, bylo mi řečeno že: Soucit se může naučit každý, kdo cítí. každý, kdo je schopen prožívat emoce a pocity, je schopen soucitu. A to také ten, kdo třeba teď prožívá zlost a vztek, anebo dokonce zuřivost. Ten se nedostane hned okamžitě z těch nízkých emocí k soucitu, napřed si je musí odžít, zpracovat a odložit. Ale pak je schopen stejně intenzívně prožívat soucit.
   Pouze ten, kdo má kolem sebe ohradu z bezcitnosti, ten má se soucitem problém. Kdo necítí, není schopen ani soucitu. Tak to prostě je.

Takže jak jste na tom vy? Co cítíte - co prožíváte? Všechno nebo nic necítíte...??
Ne, věřím tomu, že ten, kdo sem zabrousil, ten něco cítí, i když třeba právě teď to není radost, ani spokojenost, ale spíše ty negativní pocity. Ale věřte tomu, to je dobré znamení :-) . Vy ty svoje negativní emoce doprožijete a doložíte, jakmile jich už budete mít dost, a začnete se směrovat na ty pozitivní. Ostatně vždyť si o ně můžete také požádat. A také si můžete požádat, abyste poznali soucit anebo pokoru. Vesmír vám to milerád splní. Jen se pak nedivte, jakými způsoby to bude přicháztet. Většinou jsou to situace, které vás těmto kvalitám vyučují.

Pro naladění na energie Božské Matky - otevření srdíčka a očištění od všeho, co člověka bolí a trápí si můžete pustit video s hudbou:
http://www.youtube.com/watch?v=BUlcMJjboEo
Doporučení: spolu s barvičkami a obrázky na videu je mimořádné účinné a krásné.
Užijte si sledování i poslech  *Bí

    Je několik nízkých emocí, které bychom se měli odnaučit a přestat je prožívat, pokud toužíme po vylepšení a změně svého života. Jednou z těchto emocí je lítost.
    Proč to píšu? Píšu o tom, s čím mám opravdu přímou osobní zkušenost prožitku, hluboké poznání a pochopení. Život mne učí. Kdžy mi bylo asi 15 nebo 16, napsala jsem si do svého deníku s citáty: " Vlastní zážitky a zkušenosti mají pro život větší cenu, než filozofování, rady a marné snažení druhých, kteří sice chtějí pro toho, na kom jim opravdu záleží, jen to dobré. Rady si člověk bere málo k srdci, i když žije dobře, přece se s ním nakonec začíná všechno hroutit. Potřebuje vědět, co dál. Ale poradí mu i pak někdo?....."
   
    Na většinu věcí jsem si musela přijít sama - poznat - pochopit. Mnohé prožít. Některé věci se učím tím, že dívám kolem sebe. Podle toho poznávám hlavně co nedělat.
    Emoce - to je kapitola sama pro sebe. A co vytvářejí jednotlivé emoce - dnes už díky bohu dokážu vidět jiným pohledem. Ale emoce jsou jedním z nejúžasnějších průvodců a směrníků, podle kterých se člověk může orientovat. Každá emoce něco tvoří, a každý emoce se odráží v životě, na situacích a hlavně také na zdraví.
     Dnes bych se jen zmínila o lítosti a soucitu. Protože díky lítosti - sebelítosti jsem doslova ztrácela půdu pod nohama i chuť do života. Přestala jsem věřit sama sobě a svému vnitřnímu hlasu. Začala jsme pochabovat úplně o všem, i o smyslu života vůbec. Přes sebelétost jsem to prostě přestala vidět tak, že se mi úplně ztratila radost
ze života.
     Bylo to velmi krušné období. Ale v té době se mi začaly otevírat další obzory ve výšinách daleko za dimenzemi, o kterých se mezi lidmi povídá. Ale o tom teď nechci psát toto povídání. Třeba na to někdy příště také přijde. Jen chci říct, že i když máte někdy dojem, že jste ztraceni, anebo ve slepé uličce, vždycky se někde rozsvítí světýlko, a pomocná ruka se objeví. A v té době se mnou andělé mluvili víc, než kdy dřív. I když jsem nevěděla, že jsou to oni. A ukazovali mi další světy a další obzory, kam vás třeba jednou také přenesou.
     Zásadní zvrat nastal, když už jsem všecko snažení vzdala a odevzdala se. Pak jsem poznala i to, jak vypadá opravdový soucit u člověka, s nímž se setkáte, a který vás vlastně ani nezná, a objevil se ve vašem životě proto, aby vám manifestoval, že i ve fyzické rovině může člověk ztělesňovat a vyzařovat opravdový soucit. 
     Byl to pozemský anděl, a já jsem opravdu moc moc ráda, že jsem tam byla přivedena svými duchovními průvodci. Protože tak to prostě funguje. Když někde máte být, abyste tam dostali informace anebo poznání, tak vás to tam prostě přivede.
A tak si dovolím napsat něco ze svého osobního poznání právě o těchto dvou emocích: lítost a soucit.

A tak tohle nejsou pojednání od mých andělů, nicméně cítím že je potřeba se začít dívat na emoce trochu jinak. A také s nimi začít jiank pracovat, neboť energie se změnily. A to, co se obecně začalo rozšiřovat dříve, pomalu ztrácí na platnosti. A člověk se bude muset postupně naučit pracovat se vším jako s energiemi. Už je nehodnotit a neposuzovat, ale využít jejich pomoci. Ostatně i o tom jsou a budou semináře a pobyty u moře, které připravujeme.

Lítost a soucit - dvě naprosto odlišné energie.
Jedna člověka povznese do nebeských výšin, naproti tomu ta druhá totálně zabetonuje emocionální a pak i fyzické tělo. A opdojí vás od vašeho přímoho Zdroje energie a výživy. Tělo i duše v odpojení začínají chátrat. Na těle se to projeví velmi brzy - je oslabené a snadno podléhá nemoci.
Lítost patří k negativním emocem.
Proč ji nazýváme negativní?
Inu proto, že lítost člověka oslabuje, vysiluje a vnáší mu do života takovou překážku, jako je opevnění. Anebo jako klec.
Když člověk podlehne lítosti, sebelítost nevyjímaje, je to jako by se sám uzavřel do tmavé klece, z níž není rozhledu ven. Když litujeme sami sebe, anebo když litujeme někoho jiného, nic tím nevyřešíme a nepomůžeme.
Lítostí nad sebou si vytváříme závaží a omezení. Lítost vychází z nevědomého ega, které nám něco stále namlouvá - většinou to, co není pravda. Říká třeba, že nejsme dost dobří, a že nestojíme za nic. Lítost je emoce, která není tvořivá, ale omezující.

    Naproti tomu soucit je nejvyšší forma Lásky. O Lásce také kolují různé představy, fámy a dogmata. To, co je tady považováno za Lásku, není vůbec intimní vztah dvou lidí. Těžko se slovy popisuje opravdová Láska, tu musíte také prožít, abyste věděli, o čem je řeč.
    Když soucítíte s druhými, nic nevyjímaje, máte přitom dokořán otevřenou srdeční čakru. Váš soucit cítí také ostatní jako velkou všeobjímající náruč Velké Matky. ta náruč hladí a objímá. Je plná pochopení a porozumění, a vám otevírá srdíčko, slzy odplavují veškerou lítost a bolest, a ten soucit vás povznáší úplně do jiných úrovní bytí. Žitý a měnifestovaný soucít pak pomáhá překonávat lidem překážky a utrpení.
    Soucit se nedá nafingovat. Když má někdo ledové srdce a přerostlé duchovní ego, nezná soucit. Když se ocitnete v přítomnosti člověka, který má soucit, cítíte se v bezpečí. Ten zkrátka cítíte.

Napsáno 20.11.2013

     Každý člověk přichází do života skrze takzvanou bránu zapomění. Ještě předtím, než se narodí, uzavře s jinými dušemi dohody o tom, kdy a za jakých podmínek se v životě potkají, co budou spolu řešit a jak se budou navzájem učit.
S některým partnerem se tedy můžu předem domluvit, že s ním v tomto životě zplodím děti, společně je budeme vychovávat, ale pak se v určitou dobu rozejdeme a budeme pokračovat každý po své lini. Přitom mám ještě dohodu s jiným partnerem, s kterým se potkáme, abychom pokračovali vedle sebe a učili se.
     Ale není to pravidlo. Může to být i jinak. Každá duše má své dohody a závazky. A tak to může v pozemském životě vypadat tak, že potkáme svoji spřízněnou duši - partnera, s nímž jsme už prošli mnoho životů, ale ještě něco se chceme vzájemně naučit a pomoci si, a tak máme dohodu, že to společně dokončíme. Tedy to znamená, že nezměníme v průběhu pozemského života svého partnera, ale zůstaneme pospolu po celý svůj pozemský život.

    Všechna setkání v našem životě běží podle vyššího plánu, s kterým jsme přišli do života. Ani podle horoskopu však tato setkání nelze vyčíst. Je to z prostého důvodu. Nemůžeme předem znát úplně všechno, co jsme si naplánovali a co nás v životě čeká, protože bychom se ochudili o cenné zkušenosti a prožitky. kdybychom předem vše věděli a znali, nemohli bychom se poučit a zdokonalovat. A naším úkolem je, abychom také rozvázali karmické vazby, splatili své dluhy a nečinili další.
 
    Člověk se v určité fázi života může dostat do spojení s vlastní duší. A může začít žít v těsnějším vztahu ega s duší. Pak začne jednat v souladu se svou duší, začne projevovat jiný potenciál. Ale vždy je to v rámci jeho osobního vyššího plánu a záměru, který závisí na tom, co si jeho duše vybrala pro poučení a pro získání zkušeností. Ještě i v takovém případě může dělat chyby.

Až teprve když člověk - duše dojde do svého posledního vtělení, pak život probíhá trochu jinak.
    Při svém posledním vtělení má duše jako prvotní úkol dokončit svůj vývoj. Proto nemůže už dělat další karmické dluhy, nemůže si na sebe nikoho vázat, a všechno musí dělat s čistým štítem, aby jí nevznikl žádný dluh. Pokud člověk udělá chybu, vrátí se mu odplata hned nazpátek jako bumerang. Tím se učí co je a co není správné.
    Nejdříve musí prokázat odhodlání a houževnatost pro naplnění svého vtělení.  Musí se naučit mnoho věcí, stejně jako se musí naučit spoléhat se v první řadě sám na sebe. Má sice po celou dobu duchovní průvodce a dozor shora, ale po dlouhou dobu je nemusí vidět ani vnímat. Jen ve velmi zvláštních případech a situacích na pokraji života, se mu tito průvodci ukáží, aby člověk neztratil víru a naději.
     Toto období by se dalo přirovnat k základní škole, kdy se člověk učí číst, psát a počítat a učí se základním dovednostem.
    Pak následuje na duchovní cestě střední škola, která  většinou končí obtížným zkouškovým obdobím, které musí člověk projít, aby prokázala duše svoji zralost.
Toto období je často nazýváno jako temná noc duše. Člověk má totální pocit, že je ztracen. Ocitá se na jistou dobu v černé díře, kde nevidí východisko, hledá smysl, a má pocit, že je vše ztraceno. Tato doba je u každého jiná.
      Po překonání této zkoušky pak přichází vysoká škola, a začíná teprve to pravé duchovní učení. Do této doby se člověk učil pozemsky. Učí se od druhcýh lidí, a učí se sám na sobě. A teď, od této chvíle člověka-duši do učení přebírají mistři z vyšší duchovní sféry, aby ho učili všemu potřebnému. 

Sexualita je energie. Svým původem a projevem je to tvůrčí a tvořivá síla. Záleží jen, jak se používá.
     Všichni lidé, kteří se narodili do fyzického těla a do tohoto světa, byli počati právě díky této energii, která se začne rozvíjet, když se dvě duše - dva lidé (rodiče) - setkají. Jsou-li to duše, které spolu udělaly dohodu, pocítí k sobě vzájmně silnou přitažlivost s hlubší touhou se sdílet -sdílet své energie a vyměňovat si tak své informace.
     A to funguje i když této přitažlivosti lidi nerozumí z energetického hlediska. I když nechápou souvislosti inkarnačních vazeb. Přesto byli a jsou k sobě lidé přitahováni jakousi neviditelnou silou s touhou být spolu ještě víc - nejen vedle sebe, ale ještě navíc být v co nejhlubším  a nejtěsnějším fyzickém spojení.

    U fyzického spojení bez hlubšího vědomí a porozumění, pak jde většinou jen o získání fyzického prožitku samotného - člověk si neuvědomuje míru a dopady svého jednání, a není si vědom ani dalších vazeb. A tak když těmto souvislostem člověk nerozumí, nechápe energie, může uvíznout v područí této silné energie a může mít různé sklony, jako například potřebu často měnit sexuální partnery, a získávat nové a nové poznatky touto cestou. Ale to také není náhoda.

    Všechno to jednání může to být řetězcem vzájemných dohod, které mezi sebou duše udělaly, než přišly do tohoto světa hmoty. Před svým narozením se mohly na vyšší úrovni dohodnout, že se tady na zemi setkají a budou si předávat informace o svých prožitcích a své zkušenosti. Ale protože se dosud nezajímaly o hlubší souvislosti mezi nebem a zemí, a nemají ani ponětí o energiích, mohou se dostat do zápasu sami se sebou, a mohou být v područí energií, které se v nich probouzí.
 A protože tomu nerozumí a mají jen omezené i nformace od svých nezasvěcených pozemských učitelů a dodržují obecně platná pravidla, tak využívají příležitosti, kde mohou tuto obrovskou energii uvolnit a vybít, aby jim nezdeformovala tělo anebo nespálila jejich nervové závity.
    Na východě se většinou už od mládí učili pracovat s energií čchi. Na západě však panovalo dlouho tabu. Nejen že se nepředávaly informace o energiích, ale výchova člověka se zaměřila jen na způsoby přežití. A tak je zde značná nerovnováha a jsou obecně platné dogmata, které mají mezery a jimž schází hlubší duchovní pochopení a poznání.

    Sexualita je vitální energie, která do tělesného systému uvolňuje regenerační sílu, která tělo přirozeně omlazuje a revitalizuje. V jiných pojetích se jí říká také kundaliní energie, prána nebo čchi. Stále jde o jednu a tu stejnou energii, jejíž sídlo je v lidském těle v základní čakře.
    Vědomou prací sám na sobě ji může člověk kultivovat a zušlechťovat.
Nejde o to za každou cenu se snažit tuto energii uměle probouzet, ale začít si ji uvědomovat - začít ji vnímat a cítit, a pozorovat co dělá a jak se chová.
To je základem pro všestrannější využití této životadárné vitální energie, kterou má každý člověk v sobě. Tuto energii může člověk využít také jako základ výživy, pro nasycení a pro regeneraci těla a zdraví buněk v celém biosystému.
To je základ Tao a základ tantry, základ pránické výživy.

      Na sexualitě není nic špatného. Jen se začala mezi lidmi různě interpretovat. Každý člověk ji může chápat a vnímat podle úrovně svého vědomí a poznání. Pro někoho tedy může být ryze zvířecím pudem, sloužícím jen pro ukojení choutek. S tím může souviset i potřeba zalíbit se, a zaujmout druhé.
Pro dalšího to může být zajímavý a příjemný způsob sdílení s milovanou bytostí, s hlubokým prožitkem boží přítomnosti.
A pro dalšího bude tvůrčí silou, kteou vědomě kultivuje a pracuje s ní tak, aby byla součástí výživy pro celý tělesný systém. V takovém případě přináší tato energie další aspekty hlubokého poznání a realizaci v životě.

     Je vždy otázkou, zda člověk tuto energii využívá vědomě anebo jí nevědomě podléhá a nechává se jí ovládat. Nelze dělat závěry a říkat co sexualita je a co znamená. Neexistuje žádná univerzální poučka, která by byla plně a obecně platná a pravdivá pro všechny.
Každá duše má svoji ojedinělou cestu životem, skrze ojedinělá poznání a situace, které ač se mohou zdát podobné, jejich podstata se může lišit podle toho, co si sem člověk přišel odžít a co se přišel naučit.

     V každém případě by se měl člověk sám sebe dotazovat: "Je to také moje pravda, to co čtu nebo slyším? Proč mne to téma tolik zasahuje? Co si z toho mám vzít? Co se mám naučit? Co mám pochopit? Co mohu s tou energií dělat - jak s ní mohu pracovat, aby mi byla k užitku?"

Všechny pravdivé odpovědi najde každý sám v sobě - ve svém centru - v sdrci.

K tomuto tématu mne přivedla další odkrytá stránka mé duše. Rituály, obřady a různá zasvěcování se mezi lidmi tradují po mnoho staletí. Ale zatím není mnoho těch, kteří opravdu vidí, co se při tom děje na těch jemně-hmotných úrovních. Nechci se teď dotýkat tématu kostelních mší a obřadů. V tom jsme si sama pro sebe udělala jasno už před pár lety, kdy jsem vnímala právě to, co jiní lidé ne. A právě mi přišlo divné, co tam dělám, když ani sám kněz, sloužící ten obřad, ani netuší, co se mezi tím kolem něj děje. V kostele, považte, tam je docela chráněná oblast, takže tam byly akorát tak duše a andělé, a jejich energie se různě mísily.  Koukala jsem na to jako puk.  A první, co jsme si řekla: „co tady dělám? Vždyť ten kněz ani netuší, co se kolem něj děje.“
Nemám mu to za zlé. Ani nikomu nebudu vyčítat, že cítí potřebu do kostela chodit. Ani nemám nic proti těm farářům, kteří současně umí být lidmi a normálně, i když na sebe vzali tuto roli. Je to jejich práce a vybrali si to, jako každý jiný.  
      Chtěla bych se vrátit k tématu rituálů a obřadů.  Dovedete si představit, že nejen v kostele při mešním obřadu, se něco dalšího děje současně na té jemně-hmotné rovině. A co potom při obřadech a rituálech jinde?! Nikdy nevíte, a často ani nevidíte, jaké entity jsou přítomné. A také často ani nevidíte, co všechno s rituálem souvisí. Nevidíte, jaké to bude mít následky. Teď si vzpomínám na jeden zdánlivě nevinný - kterého jsme se zúčastnili ve své naivitě.  Byla to také zajímavá zkušenost a prožitek. Ale důsledek to mělo takový, že jsme se nemohli vrátit z onoho místa domů, kde bydlíme. Prostě ty probuzené energie se usadili v motoru našeho auta, a to odmítlo poslušnost. Museli jsme volat odtahovku,, nechat se dovézt s naším polámaným zutínej domů. Takže nás to stálo nervy a hlavně také několik tisíc za opravu auta.
Nic se neděje náhodou. A jsou věci mezi nebem a zemí, zařízené tak, aby nás upozornily na to, když šlápneme vedle. Takže tohle bylo pro nás jako varovný zdvižený prst: „Touto cestou dál ne! “  
Vždycky, když se něco pokazí, je to známka, že člověk udělal nějaký přehmat. Když to pochopíte, dál už to neopakujete, a dáváte si zase o něco větší pozor na to, kam jdete, a začnete si hlídat i to ostatní, co se děje a co není vidět.  

A teď vám napíšu, co mi nadiktovali moji průvodci:
   „Rituály - pozor na ně! Nikdy nevíte, do jakých sítí se necháváte vtahovat. Mnozí lidé naivně následují své lidské vzory a nechávají se v rituálních obřadech opřádat energiemi, které nejsou vidět. pak po dlouhá staletí se budete nuceni znovu a znovu vracet zpátky na zem, jen abyste se s těch zámotků vyvázali a našli sami sebe.

Co je dobré, překoná věky.

Co není zcela v pořádku, zapadá pod nánosem písků. Zchátrá a zůstane jako smutný monument staré slávy. Ne proto snad, že by Bůh trestat chtěl a lákat do propasti děti své, leč aby generacím příštím vyjasnilo se, až trosky staré uvidí.
V troskách tam zapadala také sláva vůdců a těch, jež na bohy si chtěli hráti.
Člověk jest malý tvor a pán na to, aby přírodu a pochody ovládal. A tak to zůstane. Žádný ani mladý ani starý, ani velký ani malý, nikdy do rukou moc nad světem nedostane.
Každý jen řídit svoje kroky a chování bude. Nic víc a nic méně. A kdo si myslí o opaku, ten je věřte, na omylu. Nemluví z něj, než pouhá lidská pýcha a nadutost, v níž se koupá.
    Ten, kdo nyní svoji moc a postavení zneužívá a pro ostatní útlak připravuje, sám také na kůži své útlaky jednou zažije. Karta se vždycky obrací. Vždy s novým narozením přichází i nová šance vymanit se z toho věčného bolestného koloběhu. Kolik z vás ji však plně využívá? A kolik z vás se raději schovává a zalézá do nor pohádkových, nežabí se postavilo na nohy své, než by pravdu o své malosti přiznalo, a s pokorou hlavu svoji poklonilo…??
    Politikové - tj. zkušenost pro duše jejich. Ale lidé s duchovními ideami? Ti, co o duchovnu učí, nejvíc za svůj nos chytnouti by se měli, a sami učení projíti měli, než se pasují do role duchovních učitelů. Neboť tam právě je zdroj největší temnoty.
Pod svícnem tma největší jest. Toť zákon pravdy, ktrou mnozí nevidí. Bolest a žal rozsévají po světě a do duší jiným bludy tlačí. Zapomněli, že oni těmi posledními v řadě jsou. Na rytíře světla se pasovali, zlatými uniformami sebe oděli, a pod sebou, pod svými nohami stále velkou kupu smetí ušlapávají. Místo co by u sebe uklízet začali. Rodiny jejich často pak rozvrácené jsou, neboť nechápou a trpí pod bezohledností a pýchou.  
Toť obrázek doby současné, kterýžto změnit by se měl. Nikoli podle člověka, ale k obrazu Božímu. By více duší spásu nalézt mohlo, a na světě harmonie rozeseta býti mohla.
Leč rituály, obřady,  zasvěcováními lidé sami sebe oddělují dále. Odsouvají svoji přítomnost od trůnu Božího. I toto je svobodná volba, kteréžto dáváme přednost. Nechceme však další zkázy a pohromy, jako v minulosti bývaly, na Zemi opakovat. Tudíž z lidského jádra to nejlepší vysvobodit nutno jest. Mnoho klamů a omylů na povrch vyjde. Mnoho lidí zaskočeno bude. Jiné cesty není.
   Pomněte jen kolik staré slávy zavál čas. Proč obnovovat byste chtěli to, co pod pískem zaváto bylo?“

Víte, je to přesně ono: proč vynášet znovu na povrch starý Egypt s jeho rituály? Přeci kdyby byly opravdu v pohodě, Egypt by neskončil v troskách. Kdybyste jen tušili, jaké pozůstatky zůstávají v duši jen po zasvěcení v pyramidě.
Důsledky takového zasvěcení mohou být nedozírné, ne však v pozitivním smyslu. může se to odrazit na samostatnosti a schopnosti poprat se s životními problémy, strach z osamění a samoty, chaos v myšlení, ztráta identity, narušení logického myšlení……no je toho hodně, co možná ještě o rituálech, zasvěceních, obřadech a jejich důsledcích stále ještě nevíme anebo nechceme vědět……??

   Nenutím nikoho, aby se vzdal svých iluzí. Sama pro sebe mám teď jasno, odkud vítr vane, a kde jsem tenkrát dávno pořádně ujela. Pořádně mi to zamotalo život až do této současnosti. A co se týká obřadů a rituálů, když něco dělám, musím vědět, co všechno se na to pojí, s jakými entitami a energiemi mám co do činění. Od jisté doby raději předávám vedení povolanějším - těm kteří stráží a hlídají naše kroky, i přesto, že nemají tak hmotné těla, jako lidé.   

     Pro tento rok, stejně jako pro každý předchozí jsou pro nás všechny, kdo žijeme tady na zemi a máme fyzické tělo, připraveny zkoušky a prověrky. Jaké a co se budeme učit či doučovat, v čem budeme zkoušeni komplexně a obecně, o tom se už bavíme nějakou dobu na našich setkáních a kurzech. Také loňská příprava, kterou jsme dělali u moře při relaxačních pobytech se Zvukovými lázněmi, můžete vesměs v tomto roce zužitkovat. Probírali jsme už hodně technik a způsobů, kterými si každý sám může hlídat svoje biopole, čistit svoje čakry i auru, a pak také postupně se učíme vidět a porozumět tomu, co se v našich individuálních životech děje, proto, abychom odkryli chyby, jichž jsme se někdy v minulosti dopustili. Každý z nás někdy pochybil. Kdyby tomu tak nebylo, tak byste teď nebyli tady, ale seděli byste na nebesích mezi anděly a věnovali byste se úplně jiné práci a činnosti, a nemuseli byste znovu a znovu procházet útrpnými momenty a nepříjemnostmi, které pozemský život také provázejí.

     Život žádného člověka není jen lehká procházka, jen vždy záleží na osobnosti a na míře pochopení kterou máme pro různé pozemské záležitosti i pro nadpřirozené jevy. Ten, komu je dáno, tomu je postupně vyjeveno i pozadí těch nadpřirozených a nevysvětlitelných jevů. I míra moudrosti se odvíjí a jde ruku v ruce s duchovním postupem. není to o tom, že se každý moudrý narodí, ale jak brousí ty svoje hrany egoismu a pýchy, až do prosté pokory a skromnosti, soucítění a přijetí. Společně s tím jde ruku v ruce víra - obyčejná lidská víra v něco, co mne jako člověka přesahuje, a co nejsme pouhými smysly schopen pojmout ani slovy vysvětlit a objasnit.  Víru není možné vědecky prokázat. Víru zkrátka musíte mít, udržovat, rozvíjet a starat se o ni jako o zahradu, plnou květů a zeleniny. Když se o zahrádku nestaráte, také vám dlouho nebude přinášet radost a užitek. I půda potřebuje své. Stejně jako naše víra potřebuje, abychom ji v sobě rozvíjeli.

     Když se nemáte o co opřít, a hledáte jen to, čeho se můžete dotknout, když nevěříte ničemu jinému, než tomu, na co si můžete sáhnout, jste ve své podstatě chudí. Chudí na duchu. Nemyslím to zle. Jen tím chci říct, že ten, kdo v sobě víru nemá, ochuzuje sám sebe a jeho duše chátrá - nemá podstatnou a potřebnou výživu. Právě proto, že to, co vyživuje lidskou duši, se nenachází v oblasti hmoty. Hudbu a zpěv také nemůžete uchopit, a přesto existuje a přesto ta dobrá hudba může vaši duši sytit a také léčit vaše tělo. To dělá dobrá hudba - povznáší ducha, naplňuje duši a sytí ji tak, že se můžete cítit ohromení a u srdce cítíte dojetí. 

     Když hudbu budete chtít uchopit, tak to nedokážete - budete mít v sobě jen pocit a dojmy. Stejné je to s vírou.
Po staletí hledání a nacházení, nás to vrací zpátky do bodu, kdy nám nic jiného, než víra nakonec nezbývá.  Vezměte třeba člověka, který vážně onemocní. Co víc mu zbývá, než věřit ?!?

      A tak si představte že možná po staletí, po několik stovek let jste stále dokola popírali sami sebe, odkládali jste svoje schopnosti, které do vás nahoře vložili. Pořád a pořád jste se třeba nechali ponižovat. Pak se karta obrátila, a vy jste naopak ponižovali druhé lidi. Po několik životů, po několik století. Takže třeba tacís let bylo vaše sebevědomí na bodu mrazu, a pak po dalších tisíc let naopak - vřelo ve vás, a vy jste chtěli jen vládnout a ovládat, dirigovat a manipulovat.
       A teď - jste tady. Ten, koho jste předtím ponižovali a pak jste se nad něho povyšovali, může být třeba teď vaším šéfem v práci. A vy se máte naučit spolu jednat bez ohledu na postavení a pracovní zařazení.  Anebo jste kolegové v práci. Veškerá nerovnost a postavení jsou ty tam a musíte se naučit spolu teď vycházet - na rovinu, tak, abyste už konečně tu svoji karmu rozsekli a nemuseli se kvůli tomu znovu vracet. zpátky na zemi.
       Předtím v některých životech jste ponižovali vy někoho, pak jste byli ponižováni, a teď se karta obrátila.  Vždycky se obrací.  Je to tak zařízeno, abychom se naučili ty podstatné a důležité lekce pro duši.

     A tak si můžete uvědomit, že vlastně nikdo nemůže být něčím víc, a nikdo nemůže být ani méně. Všichni jsme z jednoho - z duchovního světa na zem do fyzického těla přišli, a všichni se zase do duchovního světa vrátíme. Teď se vám to může zdát divné. Mnoho lidí nevěří v posmrtný život. mnoho lidí si myslí, že po smrti duše spí a nic nedělá.  Ale tu pravdu každý pak sám pozná po smrti fyzického těla.     
    Ateisté, materialisti, i lidé věřící. A je úplně jedno, jestli jste v životě v něco věřili anebo nevěřili. Podle toho, co jste v životě udělali, se pak dostanete do té určité části duchovního světa, aby se vaše duše zregenerovala a aby vám pomohli dát se dohromady pro další život tam nahoře. A po čase zase zatouží vaše duše, že by se mohla dál posunout a vyvíjet. Nu a nejpodstatnější duchovní vývoj a posun pro duši je tady na zemi, když žije ve hmotě.

     Podle toho, v čem se potřebuje vaše duše zdokonalit, podle toho pak se odvíjí váš další život na zemi. Hlavní kritéria pro každý život jsou dána vyspělostí duše, a parametry máte nastaveny tak, abyste v tomto životě uskutečnili a dosáhli toho, proč jste se narodili.

    Tím nejdůležitějším základem ve výuce, aby se člověk posunul dál ve svém duchovním vývoji, jsou:  

1.)  Uchránit si ty energie, které dostávám z duchovního světa přes svoji korunní čakru.  Ten kanál má úplně každý člověk, a je trestné z vyššího pohledu, tento kanál jinému člověku narušovat, natož vkládat do něj jakékoli jiné lidské energie (symboly, klíče, aj.).  To je kanál, který přísluší pouze Vám, andělům a Bohu.

2.)  V pozemském životě uplatňovat všechny ty dary, které v sobě mám a s jejich pomocí prospět druhým, abych tak pomohla přinášet na zemi více světla.  Každý člověk má celé specifikum duchovních darů. Některé využíváte přirozeně, jiné se učíte, a v dalších se zdokonalujete. Jakmile o sobě ale začínáme pochybovat, podceňujeme se, nevěříme si, ubíjíme v sobě to nejcennější. Máte-li pocit, že nějaký učitel je úžasný a skvělý, uvědomte si, že vy sami jste přinejmenším také takoví. Přestaňte  sami sebe podceňovat, přestaňte se klanět jinému člověku, a vyneste na světlo světa to, co je ve vás nejcennější a nejkrásnější.  Věřte - máte to tam uvnitř sebe také. Jen jste to možná ještě neobjevili, protože jste víc času věnovali hledání guru venku a ne sami v sobě.  Každý člověk sám v sobě má svého guru..

3.)  Odložit strach a nebát se říkat pravdu - to, co ve svém srdci cítím. I když to bude pro někoho možná trpké. Když si nebudeme navzájem něco nalhávat, změní se poměr sil ve světě. Stalo se zvykem nalhávat si, obelhávat se navzájem, říkat jen to, co dobře vypadá, a popírat to, co cítíme. A pak se divíme, jakou máme vládu, jak se chovají politici. Ale ruku na srdce - dokážete říci pravdu ?  Dokážete říct svému nejlepšímu kamarádovi, když vás k něčemu přemlouvá, aby toho nechal, že vy to cítíte jinak? Anebo jen lítostníka utěšujete ? Dokážete na rovinu říct: „Hele, neblbni a narovnej se. Přestaň se litovat a jdi dělat něco užitečného“ ….?
I to je umění, kterému se jako lidé učíme. Nebát se ukázat správným směrem aby mohlo dojít k nápravě.

      Toto jsou základy pro další duchovní postup, v kterých se letos všichni budeme zdokonalovat.  Lidé věřící i nevěřící. Lidé, kteří duchovně nepracují, tak budou dostávat také takové lekce, aby se jejich duše očistila od všech těch pláštíků a slupek. A ti, kteří se snažili žít v iluzi o tom, co je to duchovno, tak pro ně to bude asi nejnáročnější. Protože když se vám najednou začnou hroutit ty vaše růžové obrázky, tak najednou cítíte zmatek a nemáte se čeho chytit. Zažila jsem to. vím, jaké to je nepříjemné a nemilé. Čeho se můžete chytnout vždy - je světýlko víry, které máte v hloubi vašeho srdce. Pěstujte ten plamínek a nenechte si ho žádným člověkem uhasit. Je-li vaše víra upřímná, pomoc a podporu vždy máte na dosah. Ale to už také víte, protože i tohle jsou věci, o kterých často mluvíme a které prohlubujeme při našich setkáních.

   

     Identita duše je originalita a jedinečnost každého člověka.
Každý z nás má v sobě ve své duši uloženo spoustu dobrého. Jsou to naše zkušenosti z dávných i nedávných prožitků.. A tak díky tomu, už mnozí z nás ví sami ze sebe, co bolí a co těší, co je nepříjemné anebo naopak radostné. Už ze své podstaty víte, co život ničí a potlačuje, a co naopak život rozvíjí a podporuje k rozkvětu.
Každý v sobě neseme něco jako originální sbírku dovedností, umu, a také znalostí, kterých jsme nabyli v předcházejících inkarnacích. V každém životě jsme se něčemu novému naučili, a něco jiného třeba ještě zdokonalili. A další věci se učíme právě teď, v tomto životě. Třeba i to, jak si to ustát a obhájit před světem to, co ve svém nitru víte. Ale protože ostatní to říkají jinak, tak se bojíte a omezujete, a potlačujete to v sobě, protože byste vypadali divně. A tak tápete mezi tím, co se obecně říká, a mezi tím, co v sobě cítíte. Popíráte sami sebe i svoji intuici, a namlouváte si, že je to jinak .- podle nějakého diktátu anebo předpisu.  Někdy si také svoji intuici můžeme splést s vášní, touhou anebo s emocemi. To je ale jiná kapitola, o které teď mluvit nechci.

Tak zpět k identitě duše a k tomu, jak si ji sami ze své vlastní vůle (či blbosti a naivity)  necháme vzít a pošlapat to nejcennější, co v nás je.
 
      Už jsem na začátku zmínila, že v identitě máte všechno. Možná byste se divili, kolik znalostí a informací, kolik jste si toho už za ta staletí nasbírali. Tento svět, a tato doba je přeplněna spoustou nejrůznějších technik a nauk.
Nemám na mysli to, co se učíme jako děti v běžných školách. Ale jde o ty různé kurzy a semináře. Je dost těch, kteří se pasovali na rytíře a postavili se do čela s tím, že vás budou učit to, co je jejich. Oni měli odvahu vystoupit veřejně s tím, co se v životě učí a co poznali. Jenže…
Zopakuji: hodně těch lidí učí jen to, co je jejich osobní - neučí vás samostatnosti v myšlení, a nevedou vás k tomu, co je opravdu vaší duši vlastní.
Neříkám, že se nemáme učit a rozvíjet. Ale všechno má své pro i proti. A já se naučila vidět i ty úskalí, protože jsem se častokrát nechala strhnout na nesprávnou stranu. Bylo jen málo těch lidí, kteří mne učili a předávali takové učení, které pomáhá jít cestou ke svobodě.  A moje růžové brýle a naivita způsobily to, že jsem se dostala na okraj propasti.

Když se učíte přesně podle návodu jiného člověka, tak úplně klidně se vám může stát, že se odchýlíte od své vlastní duchovní cesty, a začnete ztrácet svoji vlastní identitu, svoji jedinečnost. Protože kupříkladu učitel muzikoterapie vám řekne: „lidové písničky jsou špatné, nejsou muzikoterapeutické, protože je v jejich textech hodně negativního, třeba: „….zabili Janoška… „
       A tak se přidávají další, třeba: „cukr je nezdravý“ anebo: nejlepší je jíst podle ayurvédy…… a tak se vám to postupně nabaluje a nabaluje, a vaše identita se začne ztrácet. Přestanete dělat to, co ze srdce milujete, třeba přestanete zpívat lidovky, a striktně se omezíte jen na jeden určitý žánr, a pohroma je na světě. Vaše osobní pohroma. Protože jste si nechali nějakými výroky vzít to, co se vašeho srdíčka dotýká.
       A pak jedete na kurz, kde se vaří pouze makrobiotika, a vaše tělo, váš žaludek se sevře tak, že není schopen přijímat tuto potravu. A tak to tam přetrpíte o hladu, protože nejste schopni pojmout ani sousto. Ne proto, že byste byli vybíraví, ale protože to váš zažívací systém odmítá vůbec pozřít. A on dobře ví proč. Jenže vy tomu zatím ještě nerozumíte, a hledáte vysvětlení, anebo lektor vám začne namlouvat, jaké máte v sobě bloky, a že toto jídlo je opravdu zdravé a výživné……
       Pak se dostanete na seminář o nejezení - tedy právnický. Tam se vyladíte, zbavíte se utkvělého vnitřního strachu, že bez jídla zemřete. Fajn. Překonali jste v sobě první překážku. Jenže na tom stejném semináři, i když tak výživném duchovně, si zase vezmete další poučku: když jsem pránik, nesmím jíst jídlo. Budu následovat vzor učitele. A je tu další problém. Tentokrát už bojujete sami se sebou a se svým tělem, i s psychikou do hloubky. Přemlouváte sami sebe, a když se najíte jídla, tak máte výčitky a cítíte se provinile.
      A to jen proto, že jste nepochopili to zásadní a nejdůležitější: že vy sami - vaše tělo, i vaše duše má svoji vlastní cestu a originalitu. A tento váš osobní bio-systém sám určí a stanoví, kdy potřebuje fyzickou stravu, a kdy mu stačí jen prána. Nemusíte se vůbec do ničeho nutit, ani do makrobiotiky, ani do jiných kultur a receptur. A tak byste neměli mít ani výčitky, když potřebujete jíst maso. Ne každý člověk to má v sobě nastaveno, tak, že v tomto životě musí být vegetarián. Nemusí. Člověk může jíst maso, a sádlo a tuky, a žije třeba do sta let. A další člověk je vegetarián, a může zemřít v padesáti letech. A když je to přesně naopak - to znamená, že když člověk zemře v padesáti letech, po té,co byl zvyklý jíst maso a stravovat se tak, jak je to běžné, tak se dává vina jídlu. Není to jen o jídle, jak dlouhý život žijete a budete žít. I tohle máte nastaveno ve svém inkarnačním plánu. A na to dozírají, to vám hlídají vaši andělé strážní, abyste neodešli ze života dřív, než-li nastane váš čas.  

      A tady navážu na ten začátek - o hudbě a lidové písni - protože když vás třeba lidová hudba bere za srdíčko, a oslovuje vás do hloubky vaší duše, a vy přestanete zpívat a poslouchat ji proto, že vám kdosi řekl, že to není muzikoterapeutické, a tudíž to škodí, tak vás to může přivést do hrobu. Do slova a do písmene. Jakmile přestanete dělat to, co z hloubi své duše milujete, je to cesta pryč. Prostě vás to tady přestane bavit, a do života se vám pomalu začne vkrádat marnost, smutek, lítost, zneuznanost, a další podobné stíny, které vás mohou pohltit a připravit o duši a i o život fyzického těla. Protože když vaše duše bude dlouho strádat, tak to nevydržíte. Složíte se psychicky, pak i emocionálně, a pak se to samozřejmě odrazí na zdraví fyzického těla.
A všechno jen proto, že neděláte to, co máte dělat - tedy to, co z hloubi duše milujete, a co těší a hladí vás po srdíčku.

      Snažíte se  dodržovat spousty návodů a pouček, co jste kde sesbírali, slyšeli a nebo si přečetli. Ale zatím ani netušíte, že tak nejvíc začínáte ubližovat sami sobě. přestali jste žít podle své duše, a začali žít podle dogmat. Začali jste dělat rozdíly tam, kde je dělat nemáte, a na druhou stranu jste nevědomě aktivovali závoj smutku a zapomnění, protože se řídíte tím co „jedna paní povídala“.
       A vrchol všeho pak je, když potkáte člověka, který vám bude tvrdit, že nemáte pracovat na pročišťování svých čaker. Tak - a to je poslední hřebíček, který vás dorazí a odebere vám vaši svobodu. Svobodu vaší duše. Navenek to tak není vidět. ale když si ještě necháte namluvit, že si nemáte pročišťovat auru a čakry, a ještě uvěříte těm kecům, že je to nebezpečné, tak jste odsouzeni k závislosti. Převážně ten, kdo vám říká takové věci, si vás energeticky pěkně hezky sváže, energeticky. Jste z toho člověka většinou ohromeni a omámeni - jak krásně mluví, a nejste schopni vidět, co se děle na té energetické rovině. A ten dotyčný, co si vás svazuje, to také sám vidět nemusí.
      Zajímá vás, jak se vám to pak odzrcadlí v životě? Nejste schopni se sami za sebe rozhodnout. A hledáte někoho anebo něco, co vás bude stále nakopávat, čistit vás, a bude vám říkat, co máte a nemáte dělat. pak vám navíc třeba ještě sestaví horoskop, či spočítá numerologii, to abyste přeci věděli, že on si to nevymyslel, ale že to tam v těch planetách anebo číslech máte napsáno, a že se tomu nemůžete vyhnout.

    I to je omyl. I tohle je trochu jinak. Možná to teď vypadá, že ryju úplně do všeho, a že mi není nic svaté. Opak je pravdou. Uznávám a preferuji svobodu duše. A i já jsem jen člověk, a učím se dodržovat vyšší zákony, a dělat svoji práci tak, abych nikoho nesvazovala a k sobě nepoutala, ale naopak, abych pomohla třeba uvidět v čakrách to, co lidé běžně nevidí. Anebo najít tu ztracenou identitu a originalitu duše. Dlouho jsme mlčela. Po mnoho let jsem poznávala. Andělé, díky Bohu, nade mnou stáli a pomáhali mi, i když jsem se po celé ty roky zdráhala o něco poprosit. Byla jsem pyšná a myslela si, že to sama zvládnu, že je - anděly přeci nemůžu využívat a žádat o každou pitomost. Byla jsem pyšná, jak mi to jde - a byla jsem mimo, na špatné cestě. Na cestě, kde roste duchovní egoismus, a kde je cesta do božího chrámu strašně vzdálená. Trvalo to 7 let, než jsem to poznala a začala se vracet zpátky k sobě, a než mi andělé pomohli najít a obnovit identitu.  Za tu dobu jsme se mnohokrát i mýlila, ale naštěstí jsem neztratila rozum a cit. Jen jsem je občas potlačovala a popírala. Nerozuměla jsme spoustě věcí mezi nebem a zemí, nerozuměla jsem návštěvám z vesmíru, a ani jsem netušila, že je možné setkání s Ježíšem a anděly, setkání fyzické - hmatatelné.
    
     Prošla jsem za 20 let tolika různými kurzy a mohla si udělat obrázek a přehled toho, co se tady nabízí. A hlavně sama na sobě jsem si toho hodně vyzkoušela a prožila. Nechci nikomu brát jeho zkušenosti a cestu. Každý ji máme individuální a jedinečnou. Učila jsme se také pozorováním toho, co se lidem v mém okolí děje. A andělé mi ukazovali a vysvětlovali příčiny a důvody. A tak není potřeba vždycky za každou cenu padnout hubou do bláta, a už vůbec není důležité se v tom bahně topit. Padla jsem už tolikrát. A vždycky jsme ale musela zmobilizovat sama sebe, a říct: „Už dost! Prosím, pomoc!“  

    Tohle, o čem jsem tady napsala, je z mého života. S tím vším jsem se setkala na kurzech, od jednotlivých lektorů a učitelů, a poznala z jednotlivých nauk. Ale ze všeho nejlepší je to poznání samo - živý prožitek a moje osobní zkušenosti. A to mi dodává impuls - konečně s tím vším vyjít na světlo světa. Třeba to někoho zachrání před hlubokým pádem, a jiného to inspiruje a srovná si to ve své hlavě.  
A tak dávám přednos těm, kdo mne naučí něco nového, kde poznám to, co je v mé duši napsáno, a kdo mne třeba i nakopne, abych učila a předávala dál ty techniky a způsoby, které i vám dalším pomohou ty různé životní motanice rozklíčovat, a dodají vám odvahu je řešit, stát rovně a uplatňovat v životě to, co je vaší duši přirozené a originální - vaši božskou a jedinečnou identitu a osobitost vaší duše. 

     A hlavně nezapomínejme nikdy na to, že to jsou dary od Boha nám propůjčené. Že my lidé nejsme bohové, a tak se do jeho role nepasujme. A že bez pomoci andělů a bez Boží milosti nejsme ničím. 

      7.čakra - to je koruna - je to nejvyšší bod na lidském těle, kudy vchází energie ze zdroje přímo do těla. Energie v podobě světelného proudu vchází do každého člověka, bez rozdílu už od okamžiku našeho narození. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom to nepřežili, a dávno bychom už zemřeli. Tedy je jasné, že bez přívodu této energie "ze zdroje" by miminko vůbec nemohlo žít.
    Nejen chlebem je člověk živ. Ke svému životu právě potřebuje boží energii, která je dodávána každému člověku. Je to energie ze zdroje - je to kanál, který vás spojuje s vaším Vyšším Já, které není tady dole v pozemské rovině, ale které zůstává nahoře v duchovním světě, když žijete svůj pozemský život. Tady dole to je vaše nižší já, které prožívá a zažívá různé zkoušky, a sbírá si tak zkušenosti.
    Co tedy nejvíc brání přísunu energie jsou falešná učení a různé techniky, které se tváří jako duchovní či esoterické, ale které porušují vyšší duchovní zákony. Takové techniky a učení si vás pěkně zavážou třeba tím, že vám do vašeho kanálu nad korunní čakrou vloží nějaké symboly, a vy na oplátku slíbíte, že se budete řídit podle jejich pravidel. Tím sami sebe oddělujete. Ne do vašeho bio-systému těla a čaker nebude proudit víc energie, naopak. ten, kdo vám vložil symboly do vašeho kanálu, dostal tak možnost odebírat z vaší energie. vy sami jste mu to dovolili. Vy sami jste to dopustili. Ať už v tomto životě, anebo v některých minulých.
    A jak se teď například projevuje takové zasvěcení, které jste dostali v minulosti? Jako karma - sloužíte a děláte to, co tomu dotyčnému vidíte na očích, a bojíte se postavit se na vlastní nohy. Máte pocit, že nemůžete žít bez jeho vlivu a bez toho provázku, kterým si vás vlastně při zasvěcení k sobě přivázal. A tak jste jako ovce - poslušná a tak trochu tupá - nedokážete se sami rozhodovat, v duchovním učení máte zmatky, a to se pak projevuje i ve vašem běžném životě - ve vztazích i v práci. Pokud toto pouto včas nerozvážete, může vás to stát zdraví a nakonec i život. protože ten, kdo vás zasvěcoval, bude něco jako mág. On moc dobře ví, jak na vás - jak si z vás energii vytáhnout, kdy potřebuje. nic mu nevadí, že tím porušuje boží zákony, a klidně vám bude krást energii, dokud to zasvěcení ze své hlavy nesundáte.

V korunní čakře totiž máte velmi cennou věc, a tou je vaše identita. Je to něco jako občanský průkaz. Tuto identitu jste dostali do korunní čakry při svém narození. je v napsáno vše o vás a vaší duši - vaše přednosti, zkušenosti, ale také to, co se máte v životě učit. Na tu identitu nahlíží andělé shora - ti, kteří dohlížejí na váš duchovní vývoj a postup. Jenže když si tu identitu - ten váš občanský průkaz necháte přikrýt od jiného člověka, jakpak andělé mohou vidět, co v ní máte napsáno? Nevidí. Proto vám nemohou ani přijít na pomoc.
     A tak se často lidé zmítají životem, a nevědí kudy kam. A nejhůř jsou na tom ti, kteří se nechali zasvětit jiným člověkem do nějakého toho energetického systému.  Je to vidět ze všech stran - na jedné straně jsou ti, na kterých se to začíná odrážet a začínají mít zdravotní problémy, u dalších to začíná psychikou - pocitem otrávenosti ze všeho duchovního a esoterického učení. A pak je tady ještě jedna skupina - to jsou zatím ještě ti totálně nevědoucí zaslepené ovce, kterým ať dáte cokoli, hlavně že se to tváří na povrchu hezky, tak to prostě sežerou, a vůbec jim nevadí, že pod obalem se skrývá jed.

    Jsem asi drsná, a vím proč. Sama jsem měla co dělat, abych to ustála a přežila. A než mi andělé pomohli očistit identitu, stálo mne to mnoho práce, úsilí a energie. Hodně to bolelo pochopitelně i na fyzickém těle.
A tak teď už biju na poplach. Protože když vidím, do jaké jámy lvové se lidé vrhají ve vidině, že jim bude líp, tak je mi z toho špatně. Když občas čtu nějaké ty stránky a bludy, co někteří píšou o galaktické radě, karmické radě, a bytostech z jiných planet - ty snůšky polopravd a nesmyslů, tak už zkrátka nemůžu mlčet.
    Také jsem v tom sama měla chaos a zmatek. A ještě před dvěma lety jsem ty věci také hltala. Ale bylo to právě proto, že jsem neviděla a neslyšela. Nad hlavou jsem měla pozůstatky zasvěcení reiki, kolem mne se navíc aktivovala merkaba, a já byla vykulená a překvapená, a jen jsem nad tím žasla. Do té doby, než mi začalo selhávat zdraví i psychika. Ještě, že stáli nade mnou a nedopustili, abych předčasně zemřela. Díky Bohu a andělům.
A tak teď opravdu biju na poplach. Lidičky proberte se, a podívejte se, co máte nad svojí hlavou ?
    Je-li tam čisto a plyne tam do vaší koruny krásný světelný proud - tak je to v pořádku. Pokud tam ale něco stíní, bude potřeba s tím zavčas něco udělat a odstranit to. Proto, abyste osvobodili svoji duši z nadvlády jiného člověka, proto aby k vám mohli andělé, a proto, abyste se konečně naučili chodit sami, a bez pomoci berliček, co vám jakýsi člověk přistrčil. A nebojte se, že to nezvládnete. Máte kolem sebe anděly, kdykoli je můžete o pomoc požádat. A pak oni sami vás budou zasvěcovat právě podle toho, jak porostete duchovně - podle toho, jak poctivě na sobě budete pracovat a čistit svoji duši. oni to vědí a vidí nejlépe - ne člověk po zemi chodící, ten do vás nemá co načumovat.
     Andělské zasvěcení je úplně jiné, než to od lidí. ale stojí to za to - i když vás po jejich zasvěcení třeba bolí hlava anebo je vám špatně - to jen andělé pročišťují a spalují ty nečistoty ve vás, aby vám tam mohli přinést nové energie. A spolu s nimi také odkrýt ty vaše schopnosti a dary uvnitř ve vás uložené. Nedávejte je žádnému guruovi, ani nikomu, kdo se tváří příliš duchovně. Chraňte si svoji duši a to, co je vaše, abyste to mohli rozvíjet a abyste s tím mohli pomáhat svým bližním. Možná budete sami překvapeni, kolik toho uvnitř ve vás dřímalo pod všemi těmi zbytečnými nánosy dogmat, fám a bludů, které vám hustili do hlavy.

Podle toho, jakou barvu si dáte do čaker, tak se budete cítit. Už dávno neplatí ta barevnost jak, se zvyklo všeobecně znázorňovat a malovat. Když si totiž dáte na duši červenou, tak se nedočkáte harmonie, ale budete si jen prodlužovat bolest. A tak pokud jste si zvykli vizualizovat si do čaker barvy od červené přes oranžovou, a nahoru, je na čase začít se změnou, ve vašem vlastním zájmu, prostě proto, aby vám bylo lépe a abyste obstáli ve svých životních úkolech.

Ještě než mne začali andělé zasvěcovat do učení a tajů duchovního světa, narazila jsem v jedné knize na techniku, při které se vizualizuje fialová spirály, která propojuje všechny čakry od spodu nahoru a naopak. Cítila jsem se po takové meditaci víc v pohodě. Ostatně fialová na duchovnérovině znamená změny a učení. A tak nevědomě, ale intuitivně jsem si takhle čakry a svůj energetický systém začala připravovat na to, co pak začalo přicházet - na nové učení, nikoli od nějakého člověka ani z knížek.

Mimochodem tato fialová spirála v čakrách se praktikuje také při přechodu výživy na pránu.

Co se týká aury, tak pro začátek, abych neudělal něco špatně, tak jsem se naučila žádat anděly o pomoc. I v čištění aury jsou určité zásady, které musíte znát a dodržovat, abyste si neuškodili. A tak je vždycky jistější si o pomoc požádat, a pak také poděkovat.

Nebojte se o pomoc požádat ! Andělé jsou připraveni vám pomáhat, ale když o pomoc nepožádáte, tak žádnou pomoc dostat nemůžete. Takže skloňte svoji hlavu. Není to ostuda, požádat o radu a o pomoc.

Významy barev pak postupně také doplním, a najdete je nejspíš ve složce "Obrázky a terapie barevným spektrem"

Intuice - jeden ze základních darů, který dostal do vínku každý člověk. Ale ne každý ví a zná svoji intuici, a ne každý jí důvěřuje. V moderním světě a moderní době, se do popředí dostal spíš rozum a logika, a mnoho lidí potlačilo tuto svoji přirozenou schopnost rozlišování dobrého od špatného. A ten, kdo potlačil svoji intuici, potlačil také své pocity, a často se rozhoduje jen s ohledem na svůj zisk, tedy víceméně s tím: "co z toho budu mít?" Jenže tato otázka vůbec nebere na zřetel budoucnost a dlouhodobý výtěžek, ale omezuje jen na to chvilkové a krátkodobé.
    Výtěžek v tomto případě nemusí být hmatatelný, ale je to spíše v nehmotné rovině, a představuje pokoj a klid uvnitř v člověku, v jeho srdci, a čisté svědomí. Leč chybami se člověk učí. Ale moudrý se ze svých chyb poučí a přestane je opakovat, když mu dojde, kolik sám sobě natropil bolesti a strádání v těch případech, kdy se rozhodoval ne podle svého srdce a citu, ale podle rozumu. Rozum má své místo na úplně jiných místech, ale rozhodně ne při rozhodování.
   Když se rozhodujeme, měli bychom dát do popředí to, co cítíme před tím, co si myslíme. Mysl vás vždycky dokáže pěkně ošálit a oklamat, a když k ní ještě necháte mluvit rozum, tak se jisto-jistě rozhodnete špatně. Alespoň z dlouhodobého hlediska, po čase se vám to potvrdí a poznáte sami, že jste se rozhodli nesprávně, když jste jednali podle rozumu, a zatlačili svoje cítění.
   Intuice k vám může mluvit nejrůznějšími způsoby - nejvíce je to přes pocity v těle. A proto neustále připomínám: ciťte - obnovte svoje prociťování a nebojte se emocí a pocitů. Jen tak totiž můžete dojít dál. Jen tak se někam můžete dostat. Bez cítění a vnímání to nepůjde.
   Vím, že mnoho duchovních a ezoterických praktik vede k potlačování cítění a k popírání emocí. V moderní společnosti se také začaly šířit takové názory, jako třeba že emoce jsou příčinami nemocí. Je to asi taková pravda, jako když žena o sobě bude říkat, že je více muž, než žena.
Rozumíte?
   V každé ženě je mužská i ženská energie přesně napůl, a v každém muži je také obojí. Každý člověk má dvě poloviny těla, každý člověk má tělo, duši a má také srdce. A to bez výjimky. Jinak by to nefungovalo. Tak jsme byli stvořeni, a je na každém z nás, aby si udržel srdce na svém místě. A mít srdce na správném místě, znamená mít city - prožívat a prociťovat, i když ne všechny pocity jsou vždycky ty nejpříjemnější. Ale kdybyste nepoznali a neuměli procítit ty horší a nepříjemné, jak byste je odlišili od těch příjemných?
    Přemýšlejte......
A tak každý, kdo potlačuje svoje emoce a pocity, anebo kdo svoji hlavou omlouvá a vysvětluje to, co cítí, dostává se úplně na vedlejší kolej. V srdci máte centrum citu, ne v hlavě. Hlavou svoje city nevysvětlíte. Můžete je procítit, prožít, ale jen tak s nimi můžete také pracovat - když je prociťujete. Ale když o nich jen povídáte, je to stejné jako když chcete slepému popsat barvy měnícího se moře.
    Potlačíte svoje emoce a svoje cítění, a pak hledáte na kurzech a v knížkách vysvětlení ke svým problémům a nemocem.....??.......a přitom je to stejné, jako kdybyste si zakázali vstup do svého vlastního pokojíčku, kde máte uložené léky na své bolístky a trápení. Jenom tím, že jste si začali myslet, že emoce jsou něco špatného, a scestného, a že už nikdy si je nesmíte připustit a prožívat. A tak jste se víc začali podobat ledové královně, než člověku z masa a krve. Ledová královna má místo srdce jen kus ledu.
    Neříkám, že smutek je něco parádního, ani neříkám, abyste v takových emocích setrvávali dlouhou dobu. Na každou takovou emoci existuje pomoc a lék, s každou překážkou každému z vás ochotně andělé pomůžou. Jen je musíte umět požádat. A jestli máte pocit, že nesmíte o nic žádat, tak vás nejspíš obklopuje egoismus a pýcha, která vám nedovolí sklonit pokorně hlavu a požádat o pomoc.
    Když budete opravdu citliví a vnímaví, poznáte a pocítíte, co je skutečná pomoc shora. Dovolte si tedy cítit. A jestli jste to už zapomněli, požádejte. Kdo žádá, tomu je dáno. Kdo prosí, tomu je pomoženo. A nebojte se, shora je pěkně vidět do vašich bytostí a do vašich srdcí. A je také vidět, co je kolem vás, a také to, co vás třeba zadržuje, i když vy sami to vidět možná ani nechcete. Nebojte se být sami k sobě upřímní a poctiví. Alespoň sami k sobě - začněte u sebe. Všechno ostatní pak bude následovat.

Pozemské ego je nejdůležitější část člověka. Jímá mne hrůza, když čtu různé ty slabolibé řeči o tom, jak se "naše ega rozpustí" anebo rozplynou, a pak jak už budeme úplně nejčistší a nejskvělejší, a život teprve pak bude nádherný a úžasný.
   To jsou opravdu řeči někoho, kdo vůbec nemá pojem o základních věcech, které se týkají nejen duše, ale života vůbec.
Pamatujte si: Vždycky, i po smrti budete mít ego. To si můžete být jisti, že vám část ega stále zůstává. Po smrti těla, zůstává člověku ego, tzv. duchovní. I po smrti jste si stále vědomi sami sebe, a máte také své slabé stránky. zůstanou vám vzpomínky na prožité chvíle a situace v pozemské rovině. Nestanete se ničím jiným, než vědomou duší, když odejdete z fyzického těla. Více si budete uvědomovat situace a čas, který jste na zemi promarnili. A bude vám to možná i líto.
Spolu s fyzickým tělem odložíte to pozemské ego, které vám jako základní síla pomáhá žít a realizovat ve hmotě svoje nápady a ideje.

Takže ve skutečnosti má každý člověk dvě ega. Kdybychom je neměli, tak bychom ani nemohli existovat.
úkolem nejdůležitějším a nejzákladnějším je: uhlídat si svoje pozemské ego, aby nebylo příliš naduté, ale ani příliš ušlápnuté. Toto základní pozemské ego představuje naše sebevědomí.

A pak to druhé je ego duchovní. Duchovní ego si musíte pak hlídat, když začnete na sobě pracovat a duchovně růst. Jinak toto ego nám zůstává i po smrti fyzického těla. Toto se vrací plně pak nahoru do duchovního světa.
   Jinak duchovní ego mají také lidé, kteří na sobě duchovně (vědomě) nepracují. To jen abyste si nemysleli, že duchovní ego máte jen když na sobě poctivě pracujete.
I prostý člověk, který se nezajímá o duchovno a esoteriku, a třeba pracuje ve fabrice, má doma rodinu, s kterou tráví volný čas, řeší si své problémy, tak to duchovní ego bude mít také. Jen o něm pochopitelně neví.

    V tomto případě mne napadá: "někdy je lepší nevědět". A proč? No protože, když nevíte, tak toho tolik třeba ani nepokazíte. Často jsem si říkala: „Sladké nevědomí. Jak se ti lidé mají a jak to mají jednoduché, když nic neví a netuší. Prostě jen žijí, řeší si své žabo-myší války. A existují.“ Na to mi vždycky andělé reagovali: „A opravdu by ses chtěla vrátit tak nazpátek? A znovu si procházet a probojovávat tu cestu?“
Pokaždé jsem musela přiznat, že už bych to všechno, čím jsem si prošla, opravdu znovu zažívat nechtěla. A poděkovala jsem za to, že mne vždycky drželi, i když jsem je třeba necítila a nevnímala. Tak mi docházelo, kolikrát už jsem měla namále, a jak moc mi po celý můj život pomohli oni, ne já sama. Já jen musela vždycky vyburcovat sama sebe, uhodit do stolu a říct“ „Dost! Takhle už to dál nejde! Musím něco změnit. Chci se uzdravit!“
Častokrát jsem pak i padala a umdlévala, byla vyčerpaná fyzicky, vyprahlá emocionálně, a vyždímaná energeticky. Když už jsem nemohla dál, a proplakala potoky slz, objevilo se řešení. A když jsem si o sobě začala myslet, jak jsme dobrá, tak mne srazili, a schytala jsem nějakou facku. To byla nějaká nepříjemná situace. Brousili tak moje ego. Nejen to pozemské, ale také to duchovní, když už jsem začala poznávat a uvědomovat si sama sebe.

  Jakmile totiž na sobě začnete duchovně pracovat, bude vás to přirozeně nutit k větší zodpovědnosti a také obezřetnosti. Znamená to, že se budete muset chovat zodpovědněji sami k sobě i ke svým bližním.
Zodpovědnost v tomto případě neznamená, že budete druhým pochlebovat, anebo podlézat a vnucovat se do jejich přízně ať už svými názory, anebo svým chováním. Zodpovědnost také znamená, že si dokážete uhájit to svoje - to, co cítíte uvnitř v sobě. Je spojená s upřímností a pravdivostí. A s uměním v klidu a s láskou svým bližním říct: „Promiň, ale já teď nemám čas.“ Anebo tomu, kdo si stále stěžuje a brečí nad svým životem, dokážete říct: „Víš co, přestaň tady fňukat, a začni už konečně něco dělat!" anebo když potřebuje povzbudit, tak použijete slova povzbuzení. Prostě se začnete chovat a jednat adekvátně k situaci a současně také s úctou sami k sobě.
A to je právě o zdravém a přirozeném sebevědomí.

Jen když máte srovnané to pozemské ego, dokážete se adekvátně postavit a jednat. Dokážete nejvíc pomoci lidem tím, že jim řeknete, co potřebují slyšet, aby se srovnali. Když máte zdravé a přirozené sebevědomí, dokážete také naplnit svůj život, a mít ho bohatý na nové prožitky.
Nebudete se před nikým vyvyšovat, ani před nikým ponižovat, a budete jednat na rovinu - rovně - uděláte tím nejvíc práce nejen pro sebe, ale i pro svět. Začnete do něj totiž přinášet více pravdivosti. Budete si muset také přitom hlídat svoje stíny - svoje negace a emoce. A věřte, že je máte. Pokud jste je potlačili a přestali si je uvědomovat, i tak jsou pořád někde blízko vás, a čekají jen na příležitost, aby si na vás zgustli a nakrmili se. Tím, že jste se naučili ty emoce přehlížet a potlačovat, jste je ze světa nesprovodili, ale naopak. Když se někdo tváří, že negace neexistují, tak nepomáhá světlu, ale pomáhá té druhé straně. Pamatujte si, že když si nasadíte brýle, neznamená to, že problém přestane existovat. Anebo když se zavřete do místnosti, že přestane svět kolem existovat. Je a bude tam, dokud vy s tím něco neuděláte. Dokud nezačnete opravdu řešit.
Takže se budete muset naučit hlídat si nejen svoje ego, ale také mít na zřeteli svoje emoce a nedat jim šanci, aby vás ovládaly.

   Apriori je to váš nejzákladnější úkol : naučit se ovládat sami sebe a ukočírovat a uhlídat si svoje pozemské ego. Když máte ego v pořádku a vyrovnané, a stojíte rovně a pevně na vlastních nohách, teprve pak můžete něco ve světě změnit.  Nemusíte to vytrubovat nikde do světa, nemusíte o tom dělat přednášky a lidem vykládat, jak jste se změnili. Protože to budete přirozeně vyzařovat. A to i když  bude například teď vaší profesí švadlena. Sami uvidíte, že vás začnou napadat nové nápady, které také budete umět uvést do praxe, do života. A když to bude vycházet přímo z vás, bude vás to těšit, bude vás to naplňovat a současně vám to bude přinášet užitek na mnoha úrovních, a třeba i na té materiální, peněžní. 
  
Už jste pochopili?
Nemusíte ze sebe dělat nic, čím nejste. Nemusíte být kazatelem, ani si hrát na duchovního učitele. Buďte tím, čím ve své podstatě jste.
Projevujte se a přinášejte do života a do světa ty krásné a dobré nápady, které v sobě máte. A nebojte se toho.
Všechno, co vychází z vašeho nitra, co prochází přes srdce, má v tomto pozemském světě místo.

Jen nechtějte ze svých přirozených darů dělat byznys. Nechtějte zpeněžovat své dary a schopnosti, abyste nezaprodali duši druhé straně.
Nenoste nosánek příliš nahoru, i když jste už třeba pochopili o trochu víc, anebo vidíte a vnímáte víc, než vaši bližní. Vaší povinností je pomoci těm, kteří o pomoc požádají. A vaší povinností je také poposunout kousek dál své bližní, ne se od nich odklonit, když oni jsou teprve na základní škole, a vy už třeba na střední.
Pamatujte si, že kdo poctivě pracuje, dostává také adekvátní odměněnu. Andělé se postarají, abyste měli to, co potřebujete. Pomáhají všem, kdo poctivě pracují. A z lenochů a příživníků moc radost nemají. I když i to jsou cesty a zkušenosti duší a také jejich andělů, které slouží k poučení a poznání.

A když náhodou budete mít pocit, že máte víc, než sami potřebujete, můžete pak pomáhat těm, kteří to potřebují.
Jen si opět dejte pozor, abyste druhé nekrmili, jen z prospěchu a vidinou, že vám ostatní musejí být vděční. Nedělejte nic z vypočítavosti. Dělejte to, co uvnitř v sobě cítíte, že je správné.
Dbejte na to, aby se vaši bližní nestali závislí na krmeni. Učte je raději, aby si i oni uměli ty "ryby k jídlu nachytat" sami.

Dnešní sdílení začnu možná trochu netradičně. Je toho hodně, čím jsem v posledních dnech prošla - kam mne to zaneslo a jaké nové zkušenosti a poučení mi to přineslo.

    Važte si života a toho, co máte!
    Ani nevíte jak, a v jednom okamžiku se náhle můžete ocitnout mimo své tělo. Nemluvím tady teď o astrálním cestování, ani o  lucidních snech. I s nimi mám vlastní osobní zkušenosti.
   Ale tohle, o co se teď chystám podělit, je něco úplně jiného.
Je to okamžik, kdy se najednou ocitnete nahoře nad svým tělem. Volně se tam vznášíte, a jen tak se shora díváte dolů na své tělo. A sledujete jen, co se kolem vašeho těla dole odehrává.

     Ležela jsem v ložnici v posteli. Byla noc, a já nemohla usnout...... a pak - byl to okamžik. Uviděla jsem své anděly, kteří ke mně přiskočili a začali mi pomáhat.
Jeden mne držel za nohy, a křičel na mne, ať dýchám. Jenže ono mi to nešlo dýchat. Pak už jsem jen viděla, jak s tím druhým andělem prolétávám tunelem. A jediné, co mne napadlo, modlit se. Než jsem doříkala "otčenáš", byli jsme nahoře.
     Bylo to neskutečně rychlé....... dívala jsem se shora dolů na své tělo. Ten anděl, který zůstal sedět dole u mého těla, mi něco ukazoval a vysvětloval. Museli jsme se snést níž, abych dobře slyšela a rozuměla, co mi říká a ukazuje.
    Přitom jsem se tam nahoře vznášela na křídlech toho druhého anděla.
Ve svých dlaních jsem cítila, jak se ho dotýkám. Měla jsem v dlaních pocit, jako když držíte v rukách pískovcovou figurku. Ten pocit a živý prožitek mám stále a cítím ho ve svých dlaních.

    Nevím, jak dlouho to celé trvalo. Ten průlet tunelem mi připadal jako okamžik.
A tam nahoře už byla volnost, pohoda a bezčasovost.
Nic vás tam netrápí a nic neřešíte. Jen trochu nechápete, co se stalo a co se děje.

     Jak jsem pochopila, vzali mne nahoru, aby mi něco důležitého ukázali a vysvětlili.
A když mi to bylo jasné, šoupli mne zase zpátky dolů do těla.
   Otevřela jsem oči, přestože byla noc. Chvíli jsem nechápala a rovnala si v hlavě, co se vlastně stalo. Co to bylo? Co jsem to právě prožila? Kde jsem skutečně byla?
 
    Cítila jsem teď svoje tělo jinak a nebývale svěží. Až na tu příšernou bolest hlavy.  Byla jsem v tom okamžiku tak probuzená a živá, a cítila takovou bolest v hlavě, jako nikdy předtím....

    Ani nevím, jak dlouho to celé trvalo.
Když jste tam nahoře, neřešíte čas. Vidíte věci jinak. Jinak vnímáte plynutí času. Čas pro vás tam nahoře vlastně přestává existovat - čas tam není to nejdůležitější. Zajímáte se o hlubší poznání a pochopení. A nerozlišujete. Učíte se, sledujete, snažíte se pochopit. Nic jiného vás tam nezajímá.

    A pak, když dostanete tu možnost a vrátí vás zpátky do fyzického těla a do tohoto světa hmoty, poznamená to vaše vnímání i vidění. Vnímáte věci úplně z jinak.
Dojde vám, jak je křehká hranice mezi životem a smrtí. A i když víte, že tam nahoře  život dál pokračuje, tak jste docela rádi, že můžete být tady dole a můžete používat také hmotu a fyzické tělo, i všechno to, co pro svůj život dostáváte, abyste zvládli své lekce a naplnili svůj pozemský život.

Pod odjmem událostí a zpráv, mi bylo ukázáno, jaký je stav v současné době na Zemi. Už v neděli při skupinové meditaci mi ukazovali různé věci.

Takže to shrnu a jen ve stručnosti to nejdůležitější, co se děje:
1.) Do moří a oceánů nyní proudí zesílené růžové proudy
      (růžová = láska)
Voda se tedy začíná výrazně měnit - jsou do ní vkládány nové informační kódy. Co v sobě nesou, to naznačuje růžová barva. Je to pomoc a podpora v době zvýšeného otevírání vědomí.

2.) Na celé planetě Zemi operují mistři z vyšších duchovních úrovní.
     Když se na to podíváte z výšky z vesmíru, tak to vypadá, jako by byla zeměkoule poseta svítícími žárovkami. Všechna místa jsou bedlivě střežena a chráněna z vyšších sfér.
    To neznamená, že bychom měli být lhostejní, ale že bychom měli zachovat klid a vzít rozum do hrsti, a dát ho dokupy se svou intuicí a citem, a podle toho jednat. Ne že do sebe budeme nasávat ony různé zprávy od různých lidí, a necháme se oslabovat a manipulovat sdělením, která působí jako emoční útoky. Tyto se totiž začínají uplatňovat i tam, kde bychom to nejméně očekávali. Od lidí, od kterých bychom to nejméně čekali.

     Proč se to děje?
Protože miliony lidí nezanají svoji identitu. Miliony lidí vůbec nevědí, kdo jsou, a ani netuší jaký mají úkol tady na zemi, jaký je účel jejich života, a tak se podmiňují a slouží těm, kdo jsou emočně silnější a umí používat slova a velice dovedně slovy dokáží zmanipulovat každého, kdo nezná svoji identitu.
    Ukázali mi, jak kolem všech lidí operují další duchovní bytosti a jejich osobní učitelé, ale nemohou se dostat k lidem blíž, nemohou toho svého človíčka vést a učit, potože on ten človíček, který nezná svoji identitu, poslouchá jiné lidi a jedná podle toho, co mu kdo nakuká. A když má v sobě ještě  určité zámky, které si do sebe naskládal různými sliby, smlouvami a dalšími způsoby, které podmiňují, tak neslyší ty své osobní duchovní učitele a průvodce.
    Takový člověk, který nezná svoji identitu, je snadnou kořistí pro šakaly a divou zvěř. Ale i to se dá změnit. Vaše identita se dá znovu obnovit a navrátit.
Opět k tomu existuje několik cest a způsobů. Jsou to věci, které nemůžu jen tak napsat na webové stránky.
Abyste si obnovili identitu, to není jen tak. To si totiž nemůže načíst. Obnovi a navrátit identitu - to je práce. To si zkrátka musí každý poctivě odpracovat. A aby to mělo pro vás přínos, musíte si to osobně projít a prožít. Jestli k tomu procesu vyuřijete naší nabídky, anebo půjdete pod vedením někoho jiného, kdo vás tím procesem zodpovědně provede, to už je na vaší svobodné volbě. Jen vždycky dbejte na to, aby tomu dotyčnému, kdo vás povede, šlo opravdu o svobodu vaší duše, abyste znovu nepadli do osidel duchovních manipulátorů.

    Tamtamy bijí na poplach. Letos se toho bude ještě hodně vyvalovat na povrch. A sami budete poznávat, co vám svědčí, a kdo vámi manipuluje.
Mým úkolem je vás teď nakopávat, abyste byli ještě více obezřetní, a abyste zůstávali stále ve střehu. Líbivé řečičky umí mnoho lidí používat tak, že si vás připoutají a svážou, a omezí váš svobodný pohyb a samostatné myšlení i svobodnou volbu duše.


Dokud nemáte prožitek a vědomí toho, kým skutečně jste, tak ani nemůžete vědět, jaké jsou vaše možnosti a schopnosti, ani jak je účelně správně v životě využít tak, aby byly ku prospěchu a byly vám užitečné. Dokud nemáte svoji identitu, pak snadno uvěříte i tomu, co není pravda.

Život se odvíjí po spirále. Nezůstává na jednom místě - vše postupuje kupředu - nahoru - také poznání a uvědomění se rozvíjí a stoupá. Je to přirozené.

Proč bychom donekonečna opakovali to, co je nám nepříjemné a nemilé?  To bychom museli být cvoci, abychom si pořád dokola ubližovali, ne?

A tak, jak jdeme po spirále nahoru, odkrýváme různá témata - přicházejí různé situace a otázky k řešení. Mysleli jsem, že už jsme si spoustu věcí zpracovali v minulosti. Měli jsme za to, že už to máme zvládnuté - zpracované.....jenže jak nás to vede po té spirále nahoru, tak nás to současně nutí jít do hloubky svých přesvědčení, a znovu nám to přivádí k řešení ty oblasti, které jsme zpracovávali před lety - kde jsme možná začínali. Nutí nás prohloubit své povrchnosti a odstranit všechny iluze.

Vytvořili jsme si tak komlikovaný svět - systém, že takového není v přírodě obdoby. A vytvořili jsme si spoustu věcí, kterým jsme začali podléhat a otročit jim, a honit se proto, abychom si pořizovali nové a další a další věci, které jen vzdáleně souvisejí s udržením života a jeho zlepšením - zkvalitněním v rámci celku. A tak nyní musíme prozkoumat znovu otázky lásky a sebepřijetí sobě, otázku hojnosti a prospertiy, stejně jako otázku svobody, zdraví a skutečné - opravdové hodnoty, která se nedá přepočítávat na peníze.

* * * * *
Žijeme v převratné době plné změn. Ty změny jsou však jiné, než byly ty minulé - mění se vědomí a v hloubce lidí se začíná cosi uvolňovat a otevírat. Cosi, co bylo dlouho popíráno a potlačováno právě pro to, aby se to mohlo naplno projevit a transformovat právě teď.
       Nemusí být ještě zcela zřejmé, kam to všechno směřuje; zvláště podíváme-li sa na současné dění ve hmotném světě. Můžeme zažívat pocity pochybností a zmaru, neboť vše, na čem jsme dosud pracovali a co jsme budovali, jaksi ztrácí na lesku a jakoby se v tomto směru přestávalo dařit.
         Jsou to ale jenom pocity - naše hluboko potlačované strachy a obavy o zajištění, o budoucnost, o blízké...starosti o vše vnější, a nedostatek pozornosti, který jsme nedávali sobě sama - svému nitru - naší duchovní části, která neoddělitelně ptaří k našemu tělu. Už ji nemůžeme déle popírat. Nelze si nadále nalhávat, že nás vnější věci spasí - musíme se obrátit dovnitř a udělat prověrku svých postojů a přesvědčení - odhalit v sobě sama to, co nás štve, popuzuje, co nám vadí a na čem lpíme.
        Sami v sobě musíme převzít vládu do vlastních rukou, nikoli tu vnější. Revoluce je a byla vždy jen přetíráním jedné barvy na druhou. Nyní už je nezbytná opravdová změna - transformace - převzetí vlastní moci - vlastní síly a zodpovědnosti.
Pak teprve, jakmile má člověk vládu ve svých rukou, vládu nad sebou samým, se může zasvěceněji rozhodovat - dělat lepší rozhodnutí - zodpovědnější vůči sobě a vůči všemu kolem, už svou práci nebude dělat jen s vidinou zisku, ale získá tak úctu k sobě samému a všechno to, co dělá, mu bude přinášet radost, což je potřebný pohon pro spokojený a šťastný život.
         Proto komu se nelíbí vláda v zemi, by se měl obrátit k té své vnitřní vládě - a změnit tuto vládu uvnitř sebe sama. Žádny vládce totiž nikomu nezaručí, že bude šťastný, to si musí zajistit člověk sám. A že má na to každý naprosté právo, je víc, než jisté.

Každý má nástroje a možnosti - a každý má  možnost vzít otěže svého života do vlastních rukou.

A tak otázky bychom měli vždy obracet dovnitř - do sebe:

"Co z toho, co se děje kolem, se mne týká?

Co mám v sobě změnit - co mi to ukazuje?"

    Je to týden od našeho návratu z italského San Benedetta. Stále jsem ještě velkou částí a duší tam. Probírám se spoustou originálních fotek, v nichž byla touha zachytit nejen detaily, ale celou atmosféru místa, atmosféru skupiny a celého dění. V tom se odhalují detaily – k nimž mne vede jakýsi vnitřní hlas, který říká: „ Hele, koukej – je tam něco zvláštního. Něco tam je jinak, než bývá běžně….“
       A tak se dívám, a odhaluji, a jsem překvapená, kolik ještě tajů a detailů ve všech těch záběrech objevím. Jsem překvapená, jak fotoaparát zaznamenal tu spoustu energie, kterou tam na místě člověk cítí, ale nerozptyluje se tím, že by ji chtěl vidět. Jen tu energii do sebe nasává. Přijímá ji při východu slunce, ze šumění moře, z přirozeného cvičení, které se samo nabízí, bez nucení a bez mučení. Všechno plyne – vše se samo utváří…..
      Všude kvetou pestrobarevné růže, ibišky, různé druhy juky, štětkovec, dozrávají mandarinky, kdoule nebo fíky. Je obdivuhodně rašící srdce na banánovníku, z něhož později vyrostou trsy banánů. Teď ale vypadá spíše jako zahnutý nos nějaké bytosti. Je to fascinující….
      Ani večery nejsou připraveny o energetickou stravu a zážitky. Osvětlená palmová promenáda a měnící své barevné nasvícení jednotlivých stromů a zákoutí. Proudící voda v potůčkách, které lemují promenádu, kvákající žáby, anebo zurčící voda z umně vytvořených malých vodopádů v malých jezírkách. Všechno zapadá do sebe a dokresluje atmosféru. Zpěv ptáků je v noci stále slyšet, i když odejdete z promenády k moři a necháte své nohy omývat chladivou slanou vodou.
      A odtud zpovzdálí, za šumění mořských vln, brodící se po kotníky ve vodě, cítíc jemný písek pod nohama, sledujete tu světélkující nádheru promenády – díla, které citlivě vytvořil člověk, a dal tak do souladu svoji božskou představu s přírodou.
       šum moře vás oblažuje na těle i na duši. A vůbec vám nevadí, když najednou zavane chladnější vánek, protože tady se stáváte najednou součástí všeho – jste součástí celé existence a nic vám neschází. Nic neřešíte. Vše plyne a vy kráčíte po kotníky ve vodě, v noční tmě.
       Jdete jen tak. A nepřemýšlíte nad tím, kolik peněz ještě musíte vydělat, ani si nelámete hlavu nad tím, jestli máte někde doma nějakou nedokončenou práci. Nepřemýšlíte, co máte dělat, abyste se uživili. Jen tady prostě a jednoduše jste. A nic vám neschází. Prožíváte věčnost i vděčnost ze splynutí v tomto bodě a v tomto okamžiku. Nevadí vám, jestli se procházíte po mořském břehu sami anebo jestli je někdo ve vaší blízkosti. Nic není překážkou a nic není navíc. Vše je tak, jak být má. Vy to víte. A ví to vaše podstata. A vaše celá bytost je v souznění s tím, co právě je.
       Člověk je dojatý a nebrání se. Je otevřený a vítá každý nový okamžik, který přichází. Uvědomuje si tady, že žije, že je. A ani se mu nechce myslet na to, co za sebou zanechal a od čeho odešel, když se rozhodl vydat se sem. Už ani neví. Protože toto je přítomnost. Vnímá paprsky čisté velké matky, která hladí a konejší všechny staré bolístky. Jsou jako balzám, jež ty rány zhojí tak, že po nich nezůstane ani šrám.
      Co je to, co se tady děje?
Je to proměna – metamorfóza. Z roztodivných housenek se tu klubou motýli. Pestrobarevní, různorodí, nádherní. A ti motýli najednou poznávají, že mají křídla, a že je mohou použít, že umějí létat. Nebo že to kdysi dávno uměli, a že na to zapomněli….. a začínají se rozhlížet kolem…..
      Vidí kolem sebe jiné motýli, kterým už uschla křídla, a kteří začali zase létat. A tak jim to nedá, a zkouší to také. Zpočátku jsou jako ptáčata, která když poprvé vylétnou z hnízda, ještě neumějí tak dobře létat. Motýlům to jde snadno a napoprvé. Motýl, když mu uschnou křídla, zamává jimi a vznese se. Ale ptáčata mají několik pokusů. Mají těžší tělíčka, menší křidélka na tu hmotu těla. A tak po prvním vylétnutí následuje možný pád, anebo těžší přistání. Ale i ptáče už ví, že to jde – má křídla a umí létat, navzdory hmotě svého těla už ví, že je mu tato schopnost vlastní, a že to musí zkoušet dál. Znovu a znovu. Ptáče objevilo svoje křídla, objevilo další svoji schopnost a možnost vzlétnout k oblakům. A tak se o to znovu a znovu bude pokoušet, dokud se nenaučí opravdu létat i přistávat.

Spojení s podstatou, nalezení toho, kdo jsem a následné plynutí v proudu života v důvěře a hlavně s vědomím......to je důsledek intenzívního ústraní Probuzení.

            Samotný proces nazvaný Intenzívní ústraní jsem poprvé v červenci 2007 prožívala dost těžko – v ne příliš přítulném prostředí v Bělé u Jevíčka a navíc ještě s nechutným jídlem.

           Po prvním dnu má člověk chuť to všechno zahodit, nechat to být a utéci pryč. Pryč z toho prostředí, plného všeho možného...pryč od nechutné stravy...prostě proto, že má pocit, že ho stále jen buzerují a nutí dělat něco, co by sám nikdy dobrovolně a z vlastní vůle nedělal.

          Už první večer se totiž zdá neskutečně dlouhý, nekonečný. Oči se klíží, tělo umdlévá, mysl se bouří, a já musím stále pokračovat v tom stupidním koloběhu otázek: Kdo jsem? a Kdo je uvnitř?.....Řekni mi, kdo jsi?...a  znovu: Řekni mi, kdo je uvnitř?

•             Můj rozum se vzpíral a já měla sto chutí to zabalit a odjet domů, prásknout s tím, vykašlat se na ty blbiny. Ale neudělala jsem to.
•            Pokračovala jsem, snažíc se dodržovat všechny instrukce našich učitelů. Během celého procesu tak došlo k odložení všeho, co zatěžovalo mou mysl a vědomí, což se také odrazilo na fyzickém těle. Jakoby několik svírajících obručí a otěží prasklo, spadlo a zmizelo v nedohlednu. Jako odměnu a vyvrcholení jsem s blížícím koncem procesu začala prožívat spojení s pravou podstatou. Dotkla jsem se Zdroje a měla možnost ho zakusit a prožívat.

            Domů jsem pak odjížděla s téměř bezbolestným a zdravým tělem a navíc – s čistou a prázdnou a jasnou myslí, otevřená novým zážitkům a zkušenostem.

            V následujících dvou měsících jsem pak prožívala absťák a volala Mirkovi-Sidikovi, našemu učiteli a kamarádovi, že potřebuji znovu na Intenzívní ústraní a to hned!

            Bohužel však, na to další jsem si musela počkat skoro rok.

Druhé Intenzívní ústraní pak už pro mne osobně přineslo radost z prožívání sebe sama a bezprostřední přítomnosti toho, co jsem právě dělala.

To vše navíc v nádherném čistém prostředí  Hostýnských vrchů, pod ochranou Mariánských paprsků z Hostýna, v Oneness centru na Rusavě. A k tomu ještě s výborným – chutným, ač vegetariánským jídlem, které, jak se ukázalo, je nezbytné pro tento proces.

            Dnes vím, že chce-li se člověk opravdu vymanit z okolního manipulačního vlivu ať už sdělovacích prostředků, systému či příbuzných, a najít sama sebe, tak je Intenzívní ústraní - probuzení úplně to nejlepší, co pro sebe může udělat. Nejsou to přednášky a zbytečná slova, ale je to skutečné prožívání a poznávání sama sebe!!

Chata Oneness Centrum je v energetickém pásmu a majitelé (zasvěcení do Dikšy) ji koupili a provozují s vědomím bohatství, jež zde je. Nejezdí tam jen kurzy, je možné se domluvit a strávit tam třeba pár dnů s rodinou. Spolu s naším kurzem se tam několik lidí kolem vystřídalo. Přijeli tam právě kvůli harmonizační energii.

Na náš kurz přijel „šaman“ GEN-DOS z Tuvy z Ruska. Člověk si na první dojem myslí, že šaman je něco temného, se spojením na nízké bytosti a energie, dokud nemá možnost několik dnů vnímat vyzařování a působení tohoto člověka ve fyzické přítomnosti. Tenhle šaman je ale víc umělec, takže jsem z něj cítila spíše stesk po domově a rodině (protože je už půl roku v Evropě), ale na druhou stranu také vnitřní klid a harmonii a vědomí.

V našem učiteli muzikoterapie je mj.velký bohém. Rád se pobaví, dá si nějakou tu štamprli, a tak 1.večer začal silným rozjezdem i s alkoholem. Až to můj vnitřní klid rozbrnkalo, jak nevázaná zábava nabírala obrátek. Musela jsem rozdýchávat, co se tam začalo dít a skoro násilím odtáhnout mého Ježka do pokoje, abych to zabrzdila a pomohla přechodu do vědomějších kolejí. Většina pokračovala u ohně nevím do kdy, posilujíce se alkoholem. Až brzy ráno nás budil majitel chaty, hledajíce našeho učitele. Stalo se to, že šaman usnul u ohně a pak spadl do ohniště a popálil se a bylo potřeba s ním zajet k doktorovi. Po několika dnech přišla řeč na bájné zvířata a taky na Fénixe, načež Martin, poznamenal, že tentokrát byl Fénixem sám šaman. V ohni shořel starý šaman Gen-dos  a z popela vstal nový. Bylo to úžasně výstižné a vnitřně cítím, že také pravdivé. Gen-dos se s touto novou energií postupně sžívá. Z domova je zvyklý na pomoc od jiného šamana, a tady v Hostýnských vrchách má možnost pod Mariinými paprsky zažít něco nového.

Událost s Fénixem pak samozřejmě ovlivnila další průběh celého kurzu a zatřásla u mnohých základem. Gen-dos na sebe převzal ten varovný prst, který hrozil z jiné dimenze a varoval před nadměrným a bezhlavým-bezvědomým užíváním alkoholu. Když jsme se pak Gen-dose ptali, na jeho vnímání, potvrdil nám, že to, co se stalo bylo varování před nadměrným nekontrolovaným užíváním alkoholu. Přes mé srdce po celou dobu kurzu, šly na Gen-dosovy rány uzdravující paprsky, ať už byl mezi námi, anebo odpočíval v samotě.

            Dny začaly splývat a aktivity se smísily v jeden proud. Dnes už není podstatné, jakou měly posloupnost. Velmi významným a silným dnem se stala středa. Dopoledne jsme si byli zazpívat v evangelickém kostele v Rusavě. Někteří účastníci kurzu tuto možnost ale vzdali předem, aniž by to zkusili. Cítili morální zábrany, a tak z kostela odešli ještě než celý proces začal. Před tím, než jsme si stoupli do kruhu před hlavním oltářem, jsme si povídali o životě a ukřižování Ježíše a o historickém vývoji. Pak v kruhu náš učitel začal jako první zpívat různé melodie a my jsme se k jeho hlasu připojovali podle svého pocitu a postupně nechávali melodie, schované uvnitř nás, vyplynout do prostoru. Viděla jsem, jak se nad našimi hlavami objevily bílé holubice se zelenými snítkami v zobáčkách. V jednom okamžiku uprostřed kruhu začala vyvěrat studánka, a jak jsme zpívali, ze studánky začala tryskat voda až nad naše hlavy, v souladu s naším zpěvem. Když se zpěv ztišoval, vodotrysk na to reagoval zjemněním, když se zpěv zesiloval, proud také zesiloval. Pak na každého z nás začaly dopadat kapky života a naděje z oné studánky a každého nás omývaly a občerstvovaly. Po jisté době se energie začala utišovat a spolu s ní se zklidňovaly a ztišovaly i naše hlasy, a také voda ze studánky přestávala tryskat, až se úplně zklidnila a jen vyvěrala na povrch v našem středu. Jakmile se vše ztišilo, každý z nás si nabral trochu energie ze studánky a omyl se s ní. Pak jsme ještě dál zůstali v kostele, nasávaly tu atmosféru a nikomu se nechtělo tyto prostory opustit.

V mém nitru se náhle vynořila Gayatri mantra a chtěla ven do prostoru. Nemohla jsem tomu proudu bránit, a nechala tedy tóny i slova plynout ven. Přidala se Irenka, a tak jsme energii nechali proudit a statní poslouchali a vychutnávali tóny a prostor, který vyžadoval další a další melodie a tóny a písně, a evokoval v každém další a další zpívání. Kostel jsme opouštěli postupně podle svých vnitřních pocitů a potřeb.

Ten den odpoledne jsme se vydali pěšky na Hostýn. Všecko se zvláštně rozpadalo a skládalo. Ač jsme si mysleli, že to bude společná cesta a výlet všech jednou trasou, zůstalo na každém, který směr a cestu si vybere. Vyplynulo z toho, že náš učitel šel jednou cestou s několika lidmi, další lidé si vybrali jinou trasu a pár těch, kteří by tu dlouhou a náročnou trasu pro své zdravotní problémy nemohli absolvovat, jeli autem. Svoji cestu jsem se snažila užívat a vychutnávat každým kouskem svého těla a vědomí. Snažení pramenilo z vnitřního boje ze správnosti zvolené trasy. Všechno mne totiž táhlo úplně na jinou stranu a na jiný kopec,než kam se vinula naše cesta.

Naše skupina tedy vystoupala na vrstevnici k prvnímu rozcestí. Tam bylo třeba se rozhodnout, kudy dál. Opět před námi byl další kopec. Tentokrát však daleko kratší s menším převýšením. Cesta nás dovedla na další zvláštní rozcestí. Tou zvláštností bylo, že ač rozcestí, rozcestník byl na pláni, vzdálený asi 500m od křižovatky, na níž jsme. Informační tabule byla u cesty, která směřovala shora z lesíka přímo k nám a vedla dál a mírně se svažovala. Další zkouška anebo symbol?

Po prověření jsme se vydali tím směrem, kam nás to táhlo. Naštěstí už tentokrát to bylo v souladu s vnitřním cítěním, které Hostýn přitahoval jako magnet. Pokračovali jsme lesem kolem Skalného. Obrovské kameny zapíchnuté v lese působily jako by v těch místech dopadl obrovský meteorit a po rozpadu na několik různých kusů se zabodl do země. Byla z nich cítit obrovská síla a klidné vědomí. Naše cesta šla lesem a začala se svažovat do údolí. Byla dost dlouhá, občas už jsme potkávali nějaké lidi a budili je z letargie svými pozdravy. Hostýn jako by se stále vzdaloval, anebo stál na místě, a my chodili stále dokola kolem a nemohli najít správnou cestu na vrchol. Všechno zevnitř mne táhlo navrchol, a naše cesta stále klesala. Celá moje bytost se chtěla rozběhnout lesem, bez ohledu na turistické značky. Ale cítila jsem, že nesmím roztrhnout partu a musím jít s ostatními. Pak se objevila strmá cestička lesem nahoru. Bez značek. Chvilka zastavení a rozhodnutí: jdeme nahoru. Za chvíli v trávě někdo našel ceduli s nápisem: Hostýn. A tak už bez zaváhání jsme se dali na náročný výstup. Každý si nesl ten svůj kříž a vypotil spoustu potu. Kdo byl vnímavý, mohl při tomto vzestupu nalézt nové pravdy o sobě samém a získat nové zkušenosti a informace.

Konečně jsme byli na Hostýně. Všechny naše skupiny sem dorazily s několikaminutovým odstupem, i když mnohem později, oproti plánu. Vyprahlí jsme si sedli u jednoho stánku, abychom se posilnili. Hostýn uchvátil celou moji bytost svojí sílou. Vnímavý a citlivý člověk, než vejde do kaple, tuto energii musí nejdřív absorbovat. Měla jsem potřebu posedět v samotě na schodišti vedoucí nahoru ke kapli. Celá moje bytost nadechovala tu nepopsatelnou sílu. Pak začal působit nějaký magnet, jemuž se nelze ubránit. Vstala jsem a nechala se vést do kaple ještě před celou naší skupinou, vnímajíce každý krok a celou svoji bytost. Vešla jsem dovnitř kaple a došla až do středu pod kopuli, jejíž strop je vymalován modře a ozdoben plastickými pozlacenými hvězdami. Už pohledem člověk cítí tu přítomnou nádheru a sílu. Stála jsem přímo ve středu a zavřela oči. Byla jsem vědoma svého těla a svého zdroje, když se na mne začal snášet obrovský energetický vodopád shůry.

V tom okamžiku já přestalo existovat a moje tělo se stalo pohárem. Jen jsem stála a nechala to dopadat a všemi orgány prožívala tu božskou přítomnost. Bylo to nádherné propojení nebe a země. Jako bych v tu chvíli byla prostředníkem nebo transformátorem mezi nebem a zemí. Všechno splývalo a plynule přecházelo z jednoho v druhé. Stála jsem tam a cítila vděčnost, pochopení a bezbřehou lásku. Věděla jsem, že Mariánský paprsek byl umocněn působením svaté Máří Magdalény, a je tedy velmi silný, všeobjímající, chápající a odpouštějící. Věděla jsem, jak byla všechna pravda překroucena a zmanipulována. Cítila jsem všechny lidi, kteří sem chodí a volají a prosí o pomoc. A věděla jsem, že zůstávají slepí a hluší, že nevidí a neslyší požehnání shůry. Jsou tolik zapleteni do svých problémů, že mají zaplněnou hlavu a nejsou ochotni slyšet poselství z nebe.

Při druhém vstoupení do tohoto chrámu jsem již byla se skupinou.  Někteří vytvořili náznak kruhu, jiní si sedli nebo zůstali stát v prostorách kaple libovolně rozmístěni. Učitel začal zpívat nějakou melodii, pak se začalo ozývat z hrdel: Gloria a zpěvy se jemně rozproudily prostorem. Bylo to jako malé zvonečky. Cítila jsem, že je to tak správně, že to tyto prostory velmi potřebovaly. Lidi, jež připravovali oltáře se ztišili, a naslouchali tónům a jemným zpěvům. Nebyl nikdo, koho by to rušilo. Nenašel se nikdo, komu by to vadilo a kdo by ten jemný proud vyrušil. Jak naše zpěvy doznívaly, slyšela jsem všude kolem andělský zpěv: Maria, Maria, Maria a před odchodem z kaple jsem jej musela ještě naposled reprodukovat do prostoru.

Události nabíraly na obrátkách, a ne všichni účastníci byli schopni ustát ty vlny z různých úrovní, které v průběhu každého dne přicházely a odcházely. Jednoho dne se tedy tři grácie rozhodly, že už dál ne, a odjely domů. Další dvě dámy se rozhodly pro osobní využití pobytu, čímž se vytvořila nevšední skupina na neopakovatelné energetické vlně. Ač jsme tvořili jeden celek, přesto byl každý z nás samostatný. Dalo by se to přirovnat k fungujícímu soukolí, kde je důležitá práce každé součástky a dohromady to tvoří jeden stroj. Bylo radostí se v tomto kruhu projevovat a zkoušet různé hudební kreace na různé hudební nástroje, stejně jako nechávat prostor svému hlasu, trénovat hrdelní zpívání s Gen-dosem. Všechno dohromady působilo velmi energizačním a harmonizačním způsobem. Když člověk zpívá hrdelní zpěvy se zavřenýma očima, a pak oči otevře, jako by se příroda kolem rozjasnila a vyladila. Když pak hraje na různé nástroje a zpívá v energetickém kruhu těchto lidí, je to hladivé a léčivé. Člověk začne ztrácet zábrany a má možnost zkoušet, protože každý tón, který vyjde ven se postupně vyladí, až se z toho proudu tónů, not a melodií stane koncert.

Následující den probíhal opět velmi nenuceně a přirozeně za účasti nástrojů a našich hlasů. Večer náš učitel s Gen-dosem koncertovali v místním kostele. Přišlo několik lidí z okolí. Bylo zajímavé sledovat jejich reakce. Ale pro mne mnohem příjemnější a přirozenější bylo, se zavřenýma očima vnímat a poslouchat co se tam odehrává. Nejdříve nastoupil náš učitel a začal hrát. Nástroje měnil postupně, podle energetického toku. úvod začal fujarou, pak pokračoval na didgeridoo, různé bubny, píšťalky, misky. Z energetického vnímání to začalo od působení na srdce a otevírání srdeční čakry, přes solární čakru, po spodní kořenovou a sakrální a postupně se to přesouvalo na vyšší mentální a mimotělní úrovně. Když nastoupil Gen-dos a začal bubnovat na svůj šamanský buben za účelem odpudit všechno zlé a temné, otřáslo to i základy kostela. Jako by všechny temné myši v tu chvíli opustily toto místo. Teprve potom byl prostor připraven pro hudbu a písničky z Tuvy. Ta pak působila jako pohlazení po srdci, jemně, nenásilně, něžně a vesele. Všichni přítomní poslouchali. Někteří zvědavě, jiní oddaně, a někteří si melodie začali broukat spolu s hudbou.

Závěrem oba účinkující spolu chvíli improvizovali. Někteří lidé seděli jako na trní. Už měli pocit, že to musí skončit. Ale náš učitel vzal svoji citeru. Začal hrát a zpívat Lásko, Bože, Lásko....velmi rychle se všichni přidali a kostelem zněla asi nejkrásnější česká mantra Lásko, Bože, Lásko. Byla to nádherná tečka, která zaplnila srdce lidí klidem, a ti poté spokojeně odcházeli domů.

Jednu noc z pobytu jsme strávili v lese a spali pod širákem. Předem jsem z toho byla trochu v rozpacích, měla to být první zkušenost svého druhu v mém životě. Nicméně jsem cítila, že nemám kam uhnout, že nemůžu trhat partu a že je důležité, abych byla u všeho, co se bude dít. S očekáváním a trochou brblání jsem tedy dala batoh na záda a vyrazila zase do kopců spolu se skupinou. Už jsem věděla, jak je důležité, vnímat každý krok a nenechat se zatěžovat myšlenkami, které nanejvýš tvořily velkou zátěž a mohly by ztěžovat každý krok ve výstupu na vrchol. Snažila jsem se tedy vnímat každý krok a okolní rostliny. Užívala jsem si vyzařování stromů, působení kamenů a skály, a vědomě jsem dýchala do břicha, jak mi poradil Martin při výstupu na Hostýn. Uzavírala jsem skupinu, jak bylo mým momentálním úkolem, a šla s tou poslední bytůstkou, pro níž byl tento výstup fyzicky velmi náročný.

Na vrchol jsme obě dorazily se zpožděním. Mezitím ostatní už obstarali dřevo a připravili oheň. Ještě před setměním začal rituál zapalování ohně. Pomalinku, polehounku se začala točit energie, spíše s harmonickým nádechem. Nic neprobíhalo násilím. Vytáhla jsem tibetské misky a činelky a začala obcházet oheň. Zastavila jsem se vždy na jedné světové straně. Při každém zastavení zaznělo třikrát cinknutí na činelky. Každý asi byl v meditaci a jen vnímal, co k němu přichází. Po tomto rituálu se přirozeně rozproudila zábava tak, jak to každý cítil. Někdo měl potřebu si povídat, jiní přinesli šamanské bubny k ohni, aby se vysušily. Po chvíli začaly pronikat tóny. Někdo zpíval píseň beze slov. Plynulo to nenuceně a přirozeně.

V jednu chvíli byla potřeba vzít šamanské bubny a začít bubnovat. Kdo chtěl, tak se přidal. Začal probíhat další rituál beze slov, bez očekávání a bez jakéhokoliv cíle. šlo to ze srdce, tudíž tam nebyl strach ani pochybnosti. Pouze to plynulo a nejlepší bylo, ponořit se do toho proudu, zavřít oči a prožívat přítomný okamžik. V jednu chvíli jsem cítila, že jsme na nějakém energetickém oblaku. Celý vrchol, na němž jsme se nacházeli, byl na tomto oblaku. A pak jakoby tento oblak podebraly a zvedly nějaké neviditelné vesmírné ruce a vysadily celý vrch s naším kruhem, vytvořeným kolem ohně, kamsi nahoru. Bylo to velmi příjemné a nenásilné. Nevím, jak dlouho jsme tak setrvali. Jak se energie uklidňovala, postupně ustávalo i hraní a zpívání. Pak nastalo tiché mlčení a doznívání uvnitř každého z nás, ale celý kopec na oblaku zůstal tam, kam nás vesmírné ruce vysadily. Nikdo neměl potřebu sledovat čas. Byli jsme součástí všeho, součástí toku, který nás unášel. Asi kolem půlnoci vzal někdo tibetskou mísu a začal ji roztáčet. Postupně se přidávaly další a další, občas cinknutí na činelky. Opět všechno teklo a vykulminovalo a postupně odeznělo a nastalo krátké mlčení, po němž se zase všechno odvíjelo nenásilně a každý měl možnost být sebou samým a dělat to, co právě cítil a potřeboval. Někteří si zalezli do spacáků a uložili se ke spánku, jiní ještě poseděli u ohně v rozpravách o tom, co je zajímalo, anebo o tom, co cítili. Za celý večer nebyla žádná touha po alkoholovém opojení.

Nad ránem na moji tvář začaly dopadat velmi jemné kapičky studené vody. Bylo to z mlhy, která obalila celý kopec. Blesklo mi hlavou, že asi bude pršet. Chvíli jsem přemýšlela, co bychom pak udělali, protože zpátky na chatu to byla asi půlhodinová cesta. Přemýšlela jsem, jestli mám někoho vzbudit. Pak jsem ale počátky paniky, vyvěrající z mysli zaplašila a požádala vesmír, aby nám bylo umožněno dopravit se na chatu, než začne pršet. V tom jsem zase usnula a vzbudila mne vosa svým bzučením při rozbřesku. Všechno kolem bylo v mlze. Nebylo vidět na sousední kopec. A všichni kolem ještě spali. Sedla jsem si tedy do meditace a setrvala v ní potřebnou dobu. V lese se ozývalo šustění, jako by tudy někdo procházel, ale okolo stále všichni spali. Nezkoumala jsem, zda tam chodí zvíře, či se přece jen někdo nevzbudil. Po meditaci jsem si ještě na chvíli zalezla do spacáku. Až kolem půl osmé bylo slyšet lidi, jak postupně vylézají ze svých spacáků a balí si své věci a potupně odcházejí do údolí na chatu, která byla pro tento týden naším útočištěm.

 Závěrem: při jednom šamanském bubnování jsem vnímala, jak mi na levé rameno sedl černý havran a na pravé rameno bílá holubice – mí další průvodci a poradci. Objevil se lev. Jeho místo je v mém solárním plexu.

Při dotazu, co je dál v dalších čakrách, se jednoho dne objevila obrovská kobra, vyvstávající z kořene a vinoucí se nahoru přes haru (2.čakru) podél páteře až nad hlavu.

Další den mi přišlo, že v krku se usadil skřivan. A na otázku, co je v srdci, jsem viděla mnoholistý otevřený květ lotosu, jehož lístky stále přibývaly a rozvíjely se tak, že ze středu zářil silný paprsek světla. Ostatní už jsem neměla potřebu zkoumat. Vnitřně jsem věděla, že vše je na správném místě.

• Úvodní stránka
• Obrázky a terapie barevným spektrem
• MUZIKOTERAPIE – Zvukové lázně
• Nástroje a terapeut. pomůcky
• Individuální terapie a konzultace
• Andělé a duchovní průvodci
• Poradna
• Výživa a prostředky pro zdraví
• Příspěvky a sdílení
• Hvězdná sdělení - Chaneling
• Fotogalerie
• Zajímavé odkazy
• Kalendář akcí